Constitutional Court dismisses appeal for missing appeal reasons and procedural delay violations. The Court rejects the claim that the Supreme Court erred in dismissing the appeal due to missing reasons. The Court finds the appeal inadmissible because it was filed after the statutory deadline. The Court also notes the Supreme Court did not err in dismissing the appeal for missing reasons. The Court rejects the claim that the Supreme Court erred in dismissing the appeal due to missing reasons. The Court finds the appeal inadmissible because it was filed after the statutory deadline. The Court also notes the Supreme Court did not err in dismissing the appeal for missing reasons.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The appellant argued that the Supreme Court committed a procedural error by failing to issue a summons to supplement the appeal with missing reasons, claiming the deadline expired without proper notice. The Court determined that the Supreme Court had correctly served the summons and that the appellant's failure to supplement the appeal within the set timeframe justified the dismissal. Consequently, the Court ruled the complaint inadmissible due to the statutory time limit for filing the appeal having expired.
Legislator headnote
AI generated§ 43 odst. 1 písm. a) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as inadmissible if filed after the statutory time limit or if the lower court acted in accordance with procedural rules without error.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. K. Ž, zastoupeného JUDr. Radkou Záhorcovou, advokátkou Advokátní kanceláře ve Zlíně, Potoky 5145, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006 č.j. 33 Odo 437/2006-214, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004 č.j. 13 Co 208/2002-137 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 6. 2001, č.j. 7 C 116/97-84,takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť přes výzvu soudu nebylo doplněno o chybějící dovolací důvod. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel, bez dalšího zdůvodnění v textu návrhu, rovněž požaduje zrušení rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byl zavázán k úhradě 50 180,40 Kč s příslušenstvím, a potvrzujícího rozhodnutí soudu odvolacího.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ze strany Nejvyššího soudu došlo k procesnímu pochybení, neboť neobdržel žádnou výzvu k doplnění dovolání o chybějící dovolací důvod. Nahlédnutím do spisu stěžovatel zjistil, že dnem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. 22. 2. 2006, marně uplynula sedmidenní lhůta stanovená Okresním soudem ve Zlíně žalobci k vyjádření se k dovolání. (Výzva, která byla žalobci zaslána na pokyn Nejvyššího soudu, mu byla doručena 15. 2. 2007.) Marné uplynutí lhůty stanovené žalobci, nikoliv tedy žalovanému stěžovateli, však Nejvyšší soud nesprávně ztotožnil s marným uplynutím lhůty k doplnění podání, která stěžovateli (v postavení dovolatele) nikdy stanovena nebyla.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti s odkazem na obsah svého odůvodnění pouze uvedl, že vady stěžovatelem podaného dovolání odstraněny nebyly, přičemž datum 22. 2. 2006 (správně 2005), kdy stěžovateli uplynula lhůta k doplnění dovolání. nemá žádnou souvislost s výzvou k vyjádření k dovolání zaslanou žalobci. (Vzhledem k tomu k tomu, že vyjádření soudu neobsahovalo žádné nové informace, které by mohly mít vliv na projednání ústavní stížnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné posílat je stěžovateli na vědomí.)
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Zlíně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná a částečně se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z obsahu spisu je zřejmé (ostatně to i vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu), že stěžovatel byl usnesením ze dne 13. 7. 2004 (doručeným mu dne 23. 7. 2004) vyzván, aby si do 30 dnů zvolil advokáta, jeho prostřednictvím podal dovolání a aby v téže lhůtě doplnil (resp. jeho advokát) dovolání o náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 o.s.ř. Následně, dnem 22. 12. 2004, nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Od tohoto dne počala v souladu s ust. § 241b odst. 3 o.s.ř. stěžovateli běžet nová dvouměsíční lhůta pro doplnění náležitostí dovolání, která tak skončila dne 22. 2. 2005. Stěžovatel sice ve lhůtě předložil plnou moc advokátky i jí sepsané dovolání, které však nadále nemělo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., a Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel nezpochybňuje, že vady dovolání nebyly ani právní zástupkyní odstraněny.
Pokud je v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedeno, že lhůta dle § 241b o.s.ř. uplynula dne 22. 2. 2006 (správně 2005), jedná se o zřejmou chybu v psaní, kterou lze napravit postupem dle § 164 ve vazbě na § 167 odst.2 o.s.ř. Z kontextu věci, především s ohledem na provedené úkony, vydaná rozhodnutí a v nich citovaná ustanovení právních předpisů, je nesporné, že lhůta pro doplnění dovolání o zákonné náležitosti uplynula dne 22. 2. 2005. V dané věci se tedy jedná o chybu - přepsání roku, přičemž datum 22. 6. 2006, na které shodou okolností připadl konec lhůty určené k vyjádření žalobci, není v žádné souvislosti s uplynutím lhůty určené pro doplnění dovolání, jak dedukuje stěžovatel. Ze strany Nejvyššího soudu tak při projednávání dovolání nedošlo k namítanému procesnímu pochybení, neboť výzva k doplnění dovolání byla stěžovateli řádně doručena.
Pokud jde o ústavní stížnost v části (dle petitu návrhu) směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ve věci samé, stěžovatel žádné námitky neuvádí, ale přezkumu uvedených rozhodnutí se domáhá v souvislosti s projednáním dovolání. Ústavní stížností proti těmto rozhodnutím by se však Ústavní soud ani zabývat nemohl, neboť se v tomto směru se jedná o návrh podaný po lhůtě.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení § 72 odst. 4 citovaného zákona pak pamatuje na situaci, kdy mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících pouze na jeho uvážení; v takovém případě lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, počíná běžet dnem následujícím po doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V projednávané věci však stěžovatel, který ve stanovené lhůtě nedoplnil dovolání o zákonem stanovené náležitosti, Nejvyššímu soudu odňal možnost o případné přípustnosti dovolání vůbec uvažovat, čímž přivodil nevyhnutelnost jeho odmítnutí. V důsledku uvedených skutečností nelze na stěžovatelův případ aplikovat zmiňované ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, což činí ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu opožděně podanou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po doručení rozhodnutí o odvolání, tj. 23. 3. 2004, a ke dni podání ústavní stížnosti již marně uplynula.
Vzhledem k tomu, že jak je z výše uvedeného zřejmé, Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně byl návrh odmítnut dle § 43 odst. 1 písm. a) cit. zák., jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu