Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 531/03 ECLI:CZ:US:2004:2.US.531.03 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against lower courts' refusal of litigation fee exemption due to frivolous claims.

Case Number II.ÚS 531/03
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against rulings denying him litigation fee exemptions. The lower courts determined the applicant's claims were clearly unsuccessful and frivolous, citing his history of similar disputes against the state. The court held that the lower courts correctly applied the Civil Procedure Code and that the right to a fair trial does not guarantee a successful outcome in litigation.

Legislator headnote

AI generated

§ 138 odst. 1 občanský soudní řád; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The court's discretion to grant fee exemptions based on circumstances and the absence of frivolous claims is not subject to constitutional review unless the decision is arbitrary or unconstitutional.

Keywords

AI generated
litigation fee exemption frivolous claims constitutional complaint fair trial rights Civil Procedure Code unsuccessful litigation discretion of lower courts

Cited Legislation

AI generated
§ 138 odst. 1 občanský soudní řád
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 138 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.
V odůvodnění uvedl, že se jedná o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.").

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele B. V., zastoupeného advokátem V. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 55 Co 450/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 18 C 193/2002, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Domnívá se jimi došlo k porušení jeho práv, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 , sp. zn. 18 C 193/2002, z něhož zjistil následující:

Usnesením ze dne 5. 11. 2002, čj. 18 C 193/2002-16, vydaným v řízení, v němž se stěžovatel domáhá proti žalovanému "Český stát - Česká republika, zastoupená Ministerstvem spravedlnosti ČR" částky 430.000,- Kč, nepřiznal Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce. V odůvodnění uvedl, že se jedná o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Uvedený soud totiž projednává pod sp. zn. 18 C 68/2002 obdobný návrh stěžovatele se stejným okruhem účastníků (za Českou republiku však jedná Ministerstvo zdravotnictví) a minimálně částečně (v částce 60.000,- Kč) je dána překážka věci zahájené. Pokud jde o zbývající částku, byl stěžovatel vyzván k upřesnění svého podání, na což reagoval právě žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce s tím, že neví, zda by náročný požadavek soudu správně realizoval. Dle názoru soudu se nejedná o právní úkony přesahující schopnosti stěžovatele, a to zejména za situace, kdy stěžovatel značným množstvím návrhů, podávaných soudu v období 90. let, dosáhl znalostí, jež by mu měly umožňovat výzvě soudu k odstranění vad podání bez závažnějších obtíží vyhovět. Soud označil návrh stěžovatele za ryze účelový postup, jenž směřuje pouze k prodloužení řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2003, čj. 55 Co 450/2002, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede již několik let mnoho sporů, jež nemají reálný podklad, a to obvykle proti České republice. I žaloba v projednávané věci se dle údajů v ní uvedených jeví jako bezúspěšné uplatňování práva.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že mu soudy svým rozhodnutím znemožnily kvalifikovaně doplnit žalobu ze dne 26. 8. 2002. Opřely své rozhodnutí o interpretaci pouze jedné části ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. a neprovedly jeho komplexní výklad. Subjektivně, bez dalšího zkoumání, posoudily jeho vlastní schopnost reagovat na výzvu soudu. Stěžovatel uvádí, že účelem ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. je umožnit sociálně slabším občanům uplatnit svůj oprávněný nárok před soudem. Rozhodování soudu musí být v těchto věcech objektivní. Při výkladu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. je nezbytné vycházet ze základních zásad spravedlivého procesu, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Soudy nepřihlédly k okolnostem, které svědčily pro přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, a naopak opřely své rozhodnutí o důvody, které nebyly postaveny najisto. Svým postupem stěžovateli, vzhledem k jeho sociálně slabému postavení, znemožnily uplatnění nároku v řízení před soudem.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2, a vedlejšího účastníka řízení, Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti, aby se k projednáva- né ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Obvodní soud pro Prahu 2 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení tohoto soudu.

Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala, a Ústavní soud s ní proto nadále jako s účastníkem nejednal.

Jádrem projednávané věci je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel odmítá jejich interpretaci a aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. s tím, že není komplexní. Soudy pominuly, že poměry účastníka postup dle daného ustanovení odůvodňují. Ústavní soud se s ohledem na takto podanou argumentaci zaměřil na posouzení toho, zda byl postup obecných soudů ústavně konformní, nebo zda, naopak, představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Soudní poplatky jsou uloženy zákonem a jejich poplatník je musí zaplatit za řízení nebo za jednotlivý úkon provedený soudem. Plní současně preventivní úlohu ve vztahu k podávání neodůvodněných, resp. zbytečných žalob. Soud je oprávněn přiznat účastníkovi řízení osvobození od soudních poplatků, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené předpoklady. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

či

IV. ÚS 464/01

). Ústavní soud pouze konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, dle níž obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. komplexně, neboť pominuly fakt, že poměry stěžovatele osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Gramatickým výkladem věty první ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. (spojka "a") lze dospět k závěru, že rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je vázáno na kumulativní naplnění dvou podmínek - takové rozhodnutí musí poměry účastníka odůvodňovat a současně nesmí jít o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jinými slovy, není-li jedna z podmínek naplněna, není případné naplnění druhé z nich samo o sobě dostačující. Pokud tedy soud zhodnotil podání stěžovatele jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, poměry účastníka již samy o sobě nejsou rozhodné. Obecné soudy při interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení tedy nevybočily z mezí ústavnosti.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo stěžovatele na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu