Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 223/03 ECLI:CZ:US:2003:2.US.223.03 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal as it lacks jurisdiction to order a minister to file a statutory complaint.

Case Number II.ÚS 223/03
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the applicant's request to order the Ministry of Justice to file a statutory complaint against a criminal order. The court found that the Ministry had correctly declined to file such a complaint after reviewing the case file. Consequently, the Court ruled it lacked the authority to compel the Ministry to take specific legal action.

Legislator headnote

AI generated

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court cannot order a state organ to file a statutory complaint; it may only annul decisions or prohibit further violations.

Keywords

AI generated
Constitutional Court jurisdiction statutory complaint procedure Ministry of Justice powers criminal order enforcement legal remedy limitation

Cited Legislation

AI generated
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Chapter 2 of the Constitution
Chapter 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 83 of the Constitution
Article 2, Section 3 of the Constitution

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Mgr. O. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti postupu Ministerstva spravedlnosti České republiky, jímž v řízení vedeném pod sp. zn. 33/2003-OOD-SPZ odložilo podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2003 a doplněným dne 30. 5. 2003, se navrhovatel domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že odložením jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona porušilo Ministerstvo spravedlnosti ČR jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a nařídil ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 182/98, v jeho prospěch a ve prospěch J. V.

Z připojeného sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 5. 2. 2003, čj. 33/2003-OOD-SPZ, Ústavní soud zjistil, že jím bylo navrhovateli oznámeno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly ve věci trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 182/98, usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2000 (zamítnutí žádosti o navrácení lhůty) a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 4 Nt 1201/2001 (obnova řízení), shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona. Podnět navrhovatele byl z uvedeného důvodu odložen.

Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání návrhu příslušný.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že k porušení práv navrhovatele mělo dojít postupem Ministerstva spravedlnosti ČR, které mu oznámilo, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odkládá. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že předmětem ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak má ve věci rozhodnout. Pokud navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud nařídil ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí v jeho prospěch, není Ústavní soud podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný.

Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za nutné doplnit, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech přezkum pravomocného soudního rozhodnutí. Ústavně zaručená práva mohou být tudíž porušena až rozhodnutím, jímž obecný soud rozhoduje o podané stížnosti pro porušení zákona (srov.

III. ÚS 365/97

).

Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Z uvedeného důvodu nebylo třeba zabývat se blíže otázkou zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 13. června 2003 JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj