Constitutional Court bans tax authority from continuing tax audit after administrative court annulled tax liability decision.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court granted the taxpayer's constitutional complaint, prohibiting the Finance Office in Klatovy from continuing a tax audit for the 1994 period. The taxpayer argued that the audit, initiated in 1996, was unlawfully continued after administrative courts annulled the tax authority's decisions on the 1994 liability. The court ruled that the audit was legally concluded in 1997 when the taxpayer received the report, meaning the authority had no legal basis to resume proceedings after the annulment.
Legislator headnote
AI generated§ 16 of the Tax Administration Act; The tax authority is not authorized to continue a tax audit that has already been legally concluded by the administrative court, as such continuation violates the principle of legality and the rule of law.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
Postup finančních orgánů po zrušení jejich rozhodnutí ve správním soudnictví
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne ve veřejném jednání
v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., proti jinému
zásahu Finančního úřadu v Klatovech, Voříškova 825/3, takto :
Finančnímu úřadu v Klatovech se zakazuje pokračovat
v neoprávněném postupu, který je označován jako pokračování
v daňové kontrole a který je v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2002
napadl stěžovatel postup Finančního úřadu v Klatovech spočívající
v pokračování daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období roku 1994.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001, sp. zn.
30 Ca 31/99, bylo zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu
v Přešticích ze dne 23. 2. 1998, č. j. 4639/98/142970, jímž byla
za použití pomůcek doměřena daň z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období 1994 ve výši 1.218.981 Kč, a rozhodnutí
Finančního ředitelství v Plzni ze dne 26. 11. 1998, č. j.
5249/110/1998, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že po té, co Krajský
soud v Plzni shora uvedená rozhodnutí zrušil a vrátil věc
k dalšímu řízení, oznámil Finanční úřad v Klatovech stěžovateli na
ústním jednání dne 4. 2. 2002 skutečnost, že pokračuje v daňové
kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1994,
zahájené dne 18. 11. 1996. Podle vyjádření stěžovatele vyšel
správce daně z názoru, že zrušením rozhodnutí Finančního úřadu
v Přešticích a Finančního ředitelství v Plzni nebyla ukončena
daňová kontrola zahájená dne 18. 11. 1996 protokolem o ústním
jednání č. j. PR 8942/980/1996 ze dne 18. 11. 1996. Stěžovatel
s tímto názorem nesouhlasil a proti tomuto postupu uplatnil dne
15. 2. 2002 námitku, v níž argumentoval tím, že dnem ukončení
daňové kontroly je den projednání zprávy o daňové kontrole, což
byl v daném případě 29. prosinec 1997, kdy byla se stěžovatelem
projednána zpráva o daňové kontrole č. j. 17448/97/142980/534 ze
dne 18. 12. 1997.
Finanční úřad v Klatovech rozhodl o námitce stěžovatele
rozhodnutím ze dne 17. 6. 2002, č. j. 57668/02/133931/1364 tak, že
námitce nevyhověl. V rozhodnutí správce daně výslovně uvedl, že na
základě rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001,
č. j. 30 Ca 31/99, podle kterého nebylo vydáno pravomocné
rozhodnutí o daňové povinnosti za předmětné zdaňovací období,
pokračuje v daňové kontrole zahájené dne 18. 11. 1996.
Stěžovatel proto v ústavní stížnosti dále polemizuje
s názorem správce daně, když konstatuje, že pokud by ukončením
daňové kontroly byl den nabytí právní moci rozhodnutí Finančního
úřadu v Přešticích (což dovozuje z postupu správce daně, který po
zrušení shora uvedených rozhodnutí finančních orgánů pokračuje
v daňové kontrole), potom by daňová kontrola trvala i v průběhu
odvolacího řízení. Stěžovatel v souvislosti s tím poukazuje na
judikaturu soudů ve správním soudnictví a judikaturu Ústavního
soudu, která potvrzuje, že daňová kontrola je ukončena dnem
projednání zprávy o kontrole s daňovým subjektem.
Kromě toho se stěžovatel domnívá, že v daném případě došlo
k prekluzi práva správce daně stanovit daňovému subjektu daňovou
povinnost podle ustanovení § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
V souvislosti s tím stěžovatel také polemizuje s názorem
správce daně, podle něhož právo na stanovení daňové povinnosti
nezaniklo, a to s ohledem na ustanovení § 38r odst. 2 zákona č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Rovněž pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že
rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla věc vrácena k dalšímu
řízení Finančnímu ředitelství v Plzni, nikoliv Finančnímu úřadu
v Klatovech.
Stěžovatel se proto domnívá, že Finanční úřad v Klatovech
svým postupem zasahuje do ústavně zaručených práv. Vzhledem
k tomu, že se v daném případě nemůže dle čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod domáhat ochrany před tímto zásahem
u obecného soudu, neboť rozhodnutí Finančního úřadu v Klatovech
o námitkách nepodléhají soudnímu přezkumu ve správním soudnictví
(což stěžovatel prokázal usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne
30. 8. 2002, sp. zn. 30 Ca 182/2002, kterým bylo zastaveno řízení
o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu v Klatovech ze dne 17.
6. 2002, č. j. 57668/02/133931/1364), domáhá se ochrany
u Ústavního soudu.
K výzvě Ústavního soudu podal Finanční úřad v Klatovech jako
účastník řízení své vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 10.
2002, které doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 10.
2002, z něhož vyplývá, že původní vyjádření zcela nahrazuje.
Finanční úřad v Klatovech k ústavní stížnosti uvedl, že
z rozsudku sp. zn. 30 Ca 31/99 vyplývá, že Krajský soud v Plzni
posoudil jako důvodnou námitku žalobce, že na základě předčasného
závěru mu byla daň stanovena za použití pomůcek, přestože ji bylo
možné určit dokazováním. V daném případě se podle názoru účastníka
řízení jedná o situaci, kdy v rámci soudního přezkumu rozhodnutí
správců daně obou stupňů dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že
postup, kterým mělo dojít ke stanovení daně, byl nesprávný,
a tudíž se ani samotným meritem věci nezabýval. Finanční úřad
v Klatovech dále uvedl, že k věci je třeba dodat, že výsledkem
zprávy o daňové kontrole bylo konstatování, že daň bude stanovena
za použití pomůcek.
Účastník řízení se rovněž domnívá, že právem daňového
subjektu je možnost dozvědět se, jak bylo řízení ukončeno,
a povinností správce daně je na druhé straně umožnit daňovému
subjektu toto právo realizovat. I z toho důvodu je podle účastníka
řízení nutné pokračovat v zahájeném daňovém řízení, resp. sdělit
jeho výsledek kontrolovanému subjektu, když po nabytí právní moci
rozsudku Krajského soudu v Plzni přestávají existovat vydaná
rozhodnutí správce daně prvního a druhého stupně a navíc přestává
platit i závěr dosavadního kontrolního zjištění. Podle stanoviska
Finančního úřadu v Klatovech je proto naprosto legitimní, pokud
správce daně naváže na dosavadní úkony, které v řízení provedl,
využije zákonně získaných důkazních prostředků a řízení dokončí.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se prekluze práva
stanovit daňovou povinnost, uvedl účastník řízení, že na rozdíl od
stěžovatele se domnívá, že v daném případě došlo k prodloužení
lhůty pro vyměření daně navíc v důsledku přezkumného řízení
prováděného Krajským soudem v Plzni. Bez ohledu na tuto skutečnost
však má účastník řízení za nezpochybnitelné, že k prodloužení běhu
lhůty pro vyměření došlo v důsledku nabytí účinnosti ustanovení
§ 38r zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tj. k 1. 5. 2000.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti se dle názoru
Finančního úřadu v Klatovech nejedná o věc příčící se zákonu,
a proto Ústavní soud žádal, aby ústavní stížnost zamítl, popř.
podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně
neopodstatněnou.
Ústavní soud si pro potřebu řízení o ústavní stížnosti rovněž
vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 31/99,
a kontrolní spis Finančního úřadu v Klatovech.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9.
2001 vyplývá, že soud shledal nezákonnost napadených rozhodnutí
správců daně obou stupňů v tom, že neexistovaly předpoklady pro
stanovení daně podle pomůcek, respektive závěr o uvedeném způsobu
stanovení daně byl učiněn předčasně, když žalobce (nyní
stěžovatel) navrhl provedení důkazů, které správce daně označil za
neprůkazné a nepřikročil k jejich provedení. Z části II. výroku
rozsudku pak Ústavní soud zjistil, že věc byla vrácena k dalšímu
řízení Finančnímu ředitelství v Plzni.
Ze sběrného spisu, jehož kopii předložil Finanční úřad
v Klatovech, Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Přešticích
zahájil u stěžovatele daňovou kontrolu k dani z příjmů
obyvatelstva za rok 1992 a k dani z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období 1993, 1994 a 1995 v souladu s § 12 zákona
o správě daní a poplatků dne 18. 11. 1996 (protokol o zahájení
daňové kontroly č. j. PR 8942/980/1996). Zpráva o daňové kontrole
daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1993, 1994, 1995
byla vyhotovena Finančním úřadem v Přešticích dne 18. 12. 1997, č.
j. 17448/97/142980/534, a projednána byla podle protokolu
o projednání zprávy o výsledku kontroly č. j. 17448/97/142980/534
dne 29. 12. 1997.
Z protokolu o ústním jednání vyhotoveném Finančním úřadem
v Klatovech dne 4. 2. 2002 Ústavní soud zjistil, že správce daně
provedl vůči stěžovateli úkon spočívající v pokračování daňové
kontroly, zahájené dne 18. 11. 1996 Finančním úřadem v Přešticích.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je přípustná a důvodná.
Pokud jde o existenci rozhodnutí Finančního úřadu
v Klatovech, jímž jeho pracovník nevyhověl námitkám stěžovatele
proti pokračování daňové kontroly, Ústavní soud konstatuje, že
dané rozhodnutí je pouze součástí tohoto jiného zásahu, které však
- vzhledem k níže popsané povaze daňové kontroly, jež nevykazuje
znaky řízení, představuje rozhodnutí sui generis.
S ohledem na to Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako
přípustnou a podanou včas, ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní
stížnosti brojí toliko proti jinému zásahu orgánu veřejné moci,
přičemž stížnost podal až po doručení tohoto rozhodnutí. V daném
případě dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli nemůže být
při uplatňování ústavně zaručených práv na újmu skutečnost, že
před podáním ústavní stížnosti využil procesního prostředku, který
mu zákon k ochraně práva poskytuje, čímž respektoval požadavek
subsidiarity ústavní stížnosti. Za dané situace a vzhledem
k povaze zásahu by bylo podle názoru Ústavního soudu posouzení
ústavní stížnosti jako návrhu podaného po stanovené lhůtě či
nepřípustného příliš formalistickým.
Ústavní kautele obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod odpovídá právo jednotlivce na všeobecnou ochranu
svobodné sféry osoby. Jedná se o "sběrnou" či generální klauzuli,
která logicky reaguje na nemožnost předvídat při formulování
základních práv všechny v budoucnu se vyskytující zásahy do
svobodného prostoru osoby. Do této oblasti spadá i právo
jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba sama je
oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně
údajů o své pracovní či ekonomické aktivitě, pokud zákon neukládá
v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1
Listiny. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí
komplementárně ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že
zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby.
Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou
druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle
kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž
povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod . Tyto
principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého
demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec
hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání
povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první
podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze
v jeho formální podobě.
Z provedeného dokazování vyplývá, že daňová kontrola k dani
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 byla
u stěžovatele prováděna Finančním úřadem v Přešticích jako místně
příslušným správcem daně v rozmezí 18. 11. 1996 a 29. 12. 1997.
Tato daňová kontrola byla ukončena dnem 29. 12. 1997, kdy byl
daňový subjekt seznámen s jejím výsledkem. Skutečnost, že
rozhodnutí, jež z výsledku daňové kontroly vycházela, byla pro
nezákonnost zrušena soudem ve správním soudnictví, nezakládá důvod
pro pokračování v již jednou ukončené daňové kontrole.
Daňová kontrola není samostatným řízením či určitou etapou
řízení koncentrovanou pouze k určité fázi daňového řízení, ale
představuje svého druhu úkon či procesní postup správce daně,
který byl v době rozhodování správce daně prvního stupně,
odvolacího orgánu a soudu ve správním soudnictví ukončen. Jeho
průběh či výsledky proto nemohou být dotčeny rozhodnutím
odvolacího orgánu či kasačním rozhodnutím soudu ve správním
soudnictví. Naopak průběh a výsledek daňové kontroly se může
projevit v posouzení zákonnosti rozhodnutí ve věci samé.
Správce daně proto není oprávněn poté, co soud ve správním
soudnictví zrušil rozhodnutí správce daně prvního a druhého
stupně, pokračovat v daňové kontrole, která již byla ukončena,
neboť zákon takový postup nepředvídá.
V případě napadeného postupu Finančního úřadu v Klatovech se
proto nemůže vůbec jednat o daňovou kontrolu ve smyslu ustanovení
§ 16 zákona o správě daní a poplatků, nýbrž o postup, který je
prováděn zcela nad zákonný rámec vymezený zákonem o správě daní
a poplatků. V tomto smyslu se Finanční úřad v Klatovech pohybuje
mimo pravomoc svěřenou mu zákonem, a tímto excesem porušuje
ústavní princip garantovaný čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst.
1 Listiny. Jednáním, jímž Finanční úřad v Klatovech takzvaně
pokračuje v provádění daňové kontroly, ačkoliv tuto formu postupu
správce daně zákon o správě daní a poplatků nepředvídá, vybočuje
z ústavních kautel citovaných článků Listiny, podle nichž lze
státní moc uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených
zákonem a pouze způsobem, který zákon stanoví, a povinnosti mohou
být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při
zachování základních práv a svobod.
S ohledem na tyto skutečnosti se již Ústavní soud nezabýval
dalšími námitkami stěžovatele, vznesenými v ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 2
odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní
stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
vyhověl a Finančnímu úřadu v Klatovech zakázal v neústavním zásahu
pokračovat.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. listopadu 2002