Legislator Case Law & Legislation
I.ÚS 384/01 ECLI:CZ:US:2001:1.US.384.01 AI generated

Constitutional Court dismisses complaint against law for one-time payment to WWII veterans' widows based on marriage timing.

Case Number I.ÚS 384/01
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by widows of Czechoslovak foreign legionnaires regarding the one-time payment law. The plaintiffs argued that the law discriminated based on marriage timing rather than combat contribution, yet the Court found they were challenging a normative act rather than a specific decision. Consequently, the Court dismissed the complaint because only individuals with a concrete legal interest can file such complaints against statutes.

Legislator headnote

AI generated

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint against a normative legal act is inadmissible unless the applicant has a concrete legal interest established by the act.

Keywords

AI generated
constitutional complaint normative legal act concrete legal interest discrimination claim WWII veterans widow's rights legislative activity

Cited Legislation

AI generated
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu
§ 74 zákona o Ústavním soudu
d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti M. K., a V. B., proti ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé uvádějí, že ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, se zákonodárce dopustil morálního a mravního pochybení, když rozdělil bojovníky za svobodu na "rovné a rovnější" "ne podle toho jak za osvobození své vlasti bojovali, ale podle toho, kdy se oženili". Citované ustanovení totiž říká, že působnost zákona se vztahuje na vdovy a vdovce po uvedených osobách, "jejichž manželství trvalo v době účasti manžela v národním boji za osvobození a jejichž manžel buď padl nebo kdykoliv později zemřel, stejně tak na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství". Stěžovatelka M. K. je prý vdovou po příslušníkovi československé zahraniční armády J. K., avšak provdala se za něj až v únoru 1946 a nárok na poskytnutí předmětné peněžní částky proto nemá. V závěru stížnosti stěžovatelé vyjadřují svoji naději v to, že zákonodárce přehodnotí svůj vztah k účastníkům odboje za osvobození národa a k jejich manželům, neboť citovanou zákonnou úpravu považují za rozpornou s Listinou základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V daném případě stěžovatelé nenapadají rozhodnutí vydané v řízení, jehož byli účastníky, nýbrž ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé nenapadají individuální právní akt, nýbrž normativní právní akt (zákon). Přitom podle zákona o Ústavním soudu je výčet subjektů, oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení), proveden taxativním výčtem a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" [ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu]. Jinak řečeno, za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost (podobně např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 92/94

; in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 233).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2001

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj