Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 729/2000 ECLI:CZ:US:2001:3.US.729.2000 AI generated

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding 'surprise judgments' in property transfer cases.

Case Number III.ÚS 729/2000
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by two individuals against lower court rulings regarding property ownership transfers. The applicants argued that the appellate court's decision constituted a 'surprise judgment' violating their right to a fair trial by changing legal grounds without notice. The court rejected this claim, finding the legal reasoning was known to the applicants and did not meet the strict criteria for a surprise judgment.

Legislator headnote

AI generated

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if the applicant fails to demonstrate that the lower court's decision was a surprise judgment depriving them of the opportunity to argue facts and law.

Keywords

AI generated
constitutional complaint dismissal surprise judgment doctrine right to fair trial property ownership transfer appellate court reasoning

Cited Legislation

AI generated
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelů na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR pak, dle přesvědčení stěžovatelů, trpí ústavně relevantním pochybením, jež spočívá ve skutečnosti, že dovolací soud nepřihlédl k existenci dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění platném ke dni 31.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Pro uvedené nelze ani Nejvyššímu soudu ČR vytknout pochybení v aplikaci ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelou č.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

III. ÚS 729/2000

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti F. V., a V. V., obou zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2000, č. j.

28 Cdo 2122/99-354, Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, a Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. září 1998, č. j. 8 C 100/97-295, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, o určení neplatnosti dohod o osobním užívání a o určení neplatnosti právních úkonů, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2000 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2000, č. j. 28 Cdo 2122/99-354, Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, a Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. září 1998, č. j. 8 C 100/97-295, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, o určení neplatnosti dohod o osobním užívání a o určení neplatnosti právních úkonů. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedené dotčení v základním právu na řádný proces spatřují v postupu Krajského soudu v Plzni, kterým jim byla, dle jejich názoru, výrazně omezena možnost jednat před soudem, a to tím, že odvolací soud ve věci rozhodl z jiných důvodů, než tak učinil soud I. stupně, v důsledku čehož došlo k odnětí práva účastníkům řízení v plném rozsahu se vypořádat s těmito důvody. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR pak, dle přesvědčení stěžovatelů, trpí ústavně relevantním pochybením, jež spočívá ve skutečnosti, že dovolací soud nepřihlédl k existenci dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění platném ke dni 31. prosinci 2000), ačkoliv k němu měl přihlížet z úřední povinnosti.

Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní a jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

K otázce interpretace dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.) se Ústavní soud vyjádřil v nálezu věci

sp. zn. III. ÚS 139/98

. Konstatoval v něm, že výklad ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež v postupu odvolacího soudu v případech tzv. překvapivých rozhodnutí neshledává nesprávnost, a s tím spjaté nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem ČR, zakládá v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k otázce tzv. překvapivých rozhodnutí (viz zejména nálezy ve věci

sp. zn. IV. ÚS 218/95

,

III. ÚS 210/2000

,

III. ÚS 4/97). Za taková vymezil rozhodnutí odvolacího soudu, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.

V předmětné věci se ale o takový případ nejedná. Právní názor odvolacího soudu, jímž v rozsudku ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, posoudil rozhodovanou věc, pro stěžovatele nebyl překvapivým, šlo o právní názor, jenž plně akceptoval právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1876/96, a z pohledu tohoto rozsudku posoudil právně i skutkově rozhodovanou věc. Jakkoli okresní soud v rozhodnutí ze dne 14. září 1998, č. j. 8 C 100/97-295, nesprávně zúžil předmět posuzování věci, tato skutečnost byla stěžovatelům známa nejen s ohledem na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, nýbrž její znalost se projevila i v argumentaci obsažené v odvolání do uvedeného rozsudku soudu nalézacího (jak plyne ze spisu Okresního soudu v Klatovech, č. l. 303 a násl.). Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, proto nesplňuje znaky rozhodnutí překvapivého, právní kvalifikace, jíž věc posuzuje, byla stěžovatelům nejen známa, nýbrž byla i kvalifikací jimi tvrzenou, u níž neunesli důkazní břemeno. Pro uvedené nelze ani Nejvyššímu soudu ČR vytknout pochybení v aplikaci ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.), a tudíž porušení základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelů na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2001