Conc. Court of Czechia revoked lower court decisions on parole due to insufficient factual findings regarding rehabilitation progress.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic revoked the regional and district court decisions denying the applicant's parole request. The applicant argued that the courts relied on outdated expert reports from over 20 years ago and failed to assess his current rehabilitation status, violating his right to judicial protection. The court agreed, ruling that lower courts must base parole decisions on current factual evidence rather than historical records to ensure a proper assessment of the sentence's purpose.
Legislator headnote
AI generated§ 62 odst. 1 tr. z.; § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court held that lower courts must establish sufficient factual grounds based on current circumstances when deciding on parole, as reliance on outdated expert opinions violates the right to judicial protection and the statutory requirements for assessing rehabilitation.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
Podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud
rozhodl dne 22. 3. 2001 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č.
Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. P. Š., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 1 To 869/2000,
o podmíněném propuštění, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000, sp.
zn. 1 To 869/2000, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
12. července 2000, sp. zn. PP 79/2000, se zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §
34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve věci
své žádosti o podmíněné propuštění pravomocné a doručené usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000 (1 To 869/2000),
a tvrdil, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil jeho
ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) a spolu s ním také právo plynoucí
z ustanovení čl. 4 odst. 4 téhož ústavního předpisu; podle
odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Krajský soud
v Ostravě, jako soud stížností, zamítl jeho stížnost [§ 148 odst.
1 písm. c) tr. ř.] do rozhodnutí obecného soudu I. stupně (ze dne
12. července 2000, sp. zn. PP 79/2000), jímž byla zamítnuta jeho
žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
uloženého mu pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze
dne 6. února 1981 (sp. zn. 2 T 39/80). Obdobně jako v opravném
řízení stěžovatel oběma obecným soudům vytkl, stručně shrnuto, že
svá rozhodnutí založily na odborném posudku lékařů znalců z doby,
kdy byl ve věci souzen, nepřihlédly k současnému stavu jeho
převýchovy a extenzivním výkladem zákonem stanovených podmínek
podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 62 odst.
1 tr. z.) se "vzdálily od zákonného (jejich) vymezení". S odkazem
na již zmíněná ústavně zaručená práva a s výtkou, že obecné soudy
neučinily ani zadost svým povinnostem ústavně jim uloženým čl. 90
a čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., stěžovatel navrhl, aby
Ústavní soud rozhodnutí stížnostního soudu, jak vpředu je
označeno, svým nálezem zrušil.
Účastník řízení o ústavní stížnosti se (Krajský soud
v Ostravě) k výzvě Ústavního soudu (§ 48 odst. 2 zákona)
k tvrzením stěžovatele podáním předsedy senátu, z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo, vyjádřil tak, že všechna tvrzení stěžovatele
odmítl, odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného
rozhodnutí, připomněl, že ani z dosavadního průběhu výkonu
stěžovateli uloženého trestu nelze odvodit, že by stěžovatel po
předčasném propuštění na svobodu vedl řádný život [§ 61 odst. 1
písm. a) tr. z.], a proto - aniž by učinil konečný návrh - označil
stěžovatelovu ústavní stížnost za nedůvodnou.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě o podané ústavní
stížnosti uvědoměno, přípisem ze dne 23. února 2001 (č. l. 26
spisu Ústavního soudu) Ústavnímu soudu sdělilo, že svých práv
z vedlejšího účastenství (§ 76 odst. 2 zákona) využít nemíní.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisů obecných soudů (Krajského soudu v Ostravě zn. 2
T 39/80 a Okresního soudu tamtéž zn. PP 79/2000), které byly
Ústavnímu soudu k jeho žádosti předloženy se podává, že stěžovatel
byl pravomocně odsouzen pro trestné činy výtržnictví (§ 202 odst.
1 tehdy platného tr. z.), omezování osobní svobody (§ 231 odst.
1 dtto), pokusu trestného činu znásilnění (§ 8 odst. 1, § 241
odst. 1, 3 dtto) a vraždy (§ 219 dtto) a za tyto potrestán - mimo
jiné - trestem odnětí svobody v trvání 23 let se zařazením do III.
nápravně výchovné skupiny, když jeho odvolání do rozsudku
nalézacího soudu bylo - v meritu věci - rozsudkem Nejvyššího soudu
ČR ze dne 27. května 1981 zamítnuto (zmírněn byl toliko výrok
o umístění stěžovatele do zostřené izolace).
Podle odůvodnění odsuzujícího rozsudku se stěžovatel
odsouzeného trestného činu vraždy dopustil tím - opět stručně
shrnuto - že v nočních hodinách v Ostravě - Zábřehu dne 23.
prosince 1979 přepadl Ivanku Píšovou, kterou po předchozích
marných pokusech o násilný pohlavní styk posléze bodl nožem do zad
a poté ji násilným vražením větve do konečníku způsobil taková
zranění (silné krvácení a krvácivý šok s pneumothoraxem), že jím
posléze podlehla.
V hlavním líčení byl mimo jiné důkazy proveden důkaz posudkem
znalců psychiatrů, kteří vyšetření stěžovatele uzavřeli zjištěním,
že v jeho případě nešlo v době spáchání odsouzených trestných činů
o duševní chorobu, že však stěžovatel jeví výrazné rysy
psychopatie a agresivity, jejíž stupeň dosahuje již znaků sexuální
agrese se snížením intelektu do pásma slaboduchosti; z tehdy
stoupající konzumace alkoholu, špatné pracovní morálky
a odchylného sexuálního založení (exhibicionismus) stěžovatele
znalci usoudili, že jde u něj o projevy sadismu podmíněného
nevyzrálou sexualitou se sklonem k primitivní perverzi
a k agresivnímu sadismu na podkladě sociální nepřizpůsobivosti
a hrubě narušené kontroly reality.
Tyto okolnosti, spolu se sociálním a osobním profilem
stěžovatele, a zejména se způsobem provedení vraždy, který obecné
soudy shledaly jako "velmi hrubý, bezcitný a odporný", vedly
k závěru, že v odsouzeném jednání stěžovatele jsou dány znaky
zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu, v jehož důsledku
byl stěžovatel potrestán výjimečným trestem odnětí svobody (§ 29
odst. 1, 2 tr. z.) v trvání 23 let.
Podle zprávy vězeňské služby České republiky - Věznice
Heřmanice (č. l. 5 spisu Okresního soudu v Ostravě - PP 79/2000)
stěžovatel nastoupil výkon trestu dne 15. srpna 1981
a s přihlédnutím k započtené vyšetřovací vazbě (od 15. února
1980) a k rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1.
ledna 1990 (čl. VI odst. 2), jímž mu byl z trestu prominut 1 rok,
má konec jeho trestu nastat 15. února 2002; v průběhu doby byl
stěžovatel rozhodnutím Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.
května 1993 přeřazen z (tehdejší) třetí nápravně výchovné skupiny
do nápravně výchovné skupiny druhé a v ní trest vykonává dosud.
Závěry hodnocení stěžovatele, podané vězeňskou službou ČR
- Věznicí v Heřmanicích (č. l. 15 spisu Okresního soudu v Ostravě
zn. PP 79/2000) ke dni 6. 4. 2000, vyznívají v tom smyslu, že
"cíle programu jsou v současné době plněny" a že "pobyt
stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody plní svůj účel".
Podle rozhodovacích důvodů, vyložených v odůvodnění
rozhodnutí obecných soudů, k zamítnutí žádosti stěžovatele
o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody (zamítnutí jeho
stížnosti do zamítavého rozhodnutí obecného soudu I. stupně) došlo
proto, že i když stěžovatel "svým chováním prokazuje polepšení"
(a splňuje tak "první z podmínek"), závěry znaleckých posudků
z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie podaných v hlavním
líčení (pro diagnosy v nich obsažené) vylučují zákonem stanovený
předpoklad, totiž že lze očekávat, že stěžovatel po svém
předčasném propuštění na svobodu povede řádný život (obecný soud
I. stupně), zejména jestliže z již zmíněných znaleckých posudků
vyplývají "fakta, která omezují možnosti úspěšné léčby stěžovatele
a kdy možnosti jeho nápravy jsou pro jeho agresivitu a sexuální
založení směrem k sadismu velmi omezené", nehledě již ani k tomu,
že stěžovatel sám za výkonu trestu "neprojevil kritičnost"
(stížnostní soud).
Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou však závěry obecných
soudů za daného stavu věci předčasné.
Z protokolu o veřejném zasedání před obecným soudem I.
stupně, v němž o žádosti stěžovatele bylo rozhodováno (č. l. 20,
21 spisu obecného soudu) se podává, že dokazování rozhodných
skutečností bylo z převážné míry provedeno přečtením písemností
(žádosti stěžovatele, jeho hodnocení za výkonu trestu, rozsudků
a znaleckých posudků), že svědek J. V., zřejmě pracovník vězeňské
služby, dříve vypracované hodnocení stěžovatele doplnil sdělením
o dvou kázeňských odměnách, jež stěžovateli byly od doby podaného
hodnocení uděleny, že však stěžovateli nebyla ani dána
příležitost, aby svůj současný náhled na odsouzené trestné činy
soudu vyložil; závěry stížnostního soudu, že stěžovatel
"neprojevil kritičnost", tak nemají oporu ve stavu provedeného
dokazování, obdobně jako je tomu i co do předpokladů řádného
života po jeho případném předčasném propuštění z výkonu trestu na
svobodu.
Jakkoli závěry dřívějších odborných lékařských posudků, na
něž se obecné soudy odvolávají, jsou stěžovateli krajně nepříznivé
a naznačují problematickou prognózu a jakkoli odsouzený trestný
čin vraždy byl, z již dříve zmíněných důvodů, obecnými soudy
posouzen jako spáchaný zvlášť zavrženíhodným způsobem, nelze
přehlédnout, že tyto skutečnosti ani samy o sobě ani ve vzájemné
souvislosti stěžovatelovo podmíněné propuštění z výkonu trestu
nevylučují, neboť rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou
zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného
jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností,
jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodné
usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede
řádný život [§ 61 odst. 1 písm. a) tr. z.].
Povahou věcí je dáno, že splnění obou zmíněných zákonných
podmínek, přesněji úsudek o nich, je vždy ohrožen jistým stupněm
rizika nesprávnosti, obdobně jako nelze s určitostí říci, že
odpykání celého trestu přivodilo naplnění jeho účelu (§ 23 odst.
1 tr. z.); je proto povinností obecných soudů získat pro své
rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu
odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž by s co
nejvyšší mírou určitosti (pravděpodobnosti) bylo možno usoudit
nakolik, případně zda vůbec, dosavadní výkon trestu splnil
u odsouzeného svůj předpokládaný účel.
Inkriminovaných trestných činů se stěžovatel dopustil v 21ti
letech, ve výkonu trestu strávil 21 let a do odpykání celého
trestu odnětí svobody mu schází necelé dva roky; již tyto
skutečnosti, též ve spojení s přeřazením stěžovatele do mírnější
nápravně výchovné skupiny, naznačují, že v průběhu jeho života
stráveného převážně ve výkonu trestu, mohly v jeho hodnotové
orientaci nastat žádoucí změny, ovlivňující jeho budoucí chování
a přístup k celospolečenským zájmům, nehledě již ani k tomu, že
u něj dříve zjištěný abusus alkoholu nemohl zůstat neovlivněn
životními podmínkami ve výkonu trestu, což vše jsou ovšem
okolnosti, které teprve v následném řízení budou moci být řádně
a v úplnosti objasněny, pokud se týká zjištěny, ať již novými
znaleckými posudky, které by v rozhodných oblastech posoudily
současný stav stěžovatele, či ve spojení s nimi i dalšími důkazy.
Odkaz obecných soudů na znalecké posudky z doby před více než
20ti lety je proto nepřípadný a pro odpovědné posouzení věci
(stavu nápravy stěžovatele a jeho předpokladů řádného života)
zcela nedostatečný, mimo jiné také proto, že ustálená rozhodovací
praxe obecných soudů vyžaduje rozhodování, vždy podle stavu věci
ke dni rozhodnutí a nikoli podle stavu quo ante, zejména jestliže
nelze vyloučit, že tak poměrně dlouhá doba nepřinesla
i v rozhodných oblastech v oboru lékařských věd nové poznatky, ať
již co do diagnostiky nebo terapie, a že by tak mohly být
ovlivněny i současné náklady na možnost stěžovatelovy
resocializace a všeho co s ní je spojeno.
Vycházeje z takto rozvedených zásad, Ústavní soud, aniž by se
svým nálezem jakkoli dotýkal vlastního merita věci, dospěl
k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí stížnostního
soudu, obdobně jako rozhodnutí obecného soudu I. stupně, bylo
vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci
a v důsledku toho v rozporu se stanoveným postupem, jak tento je
dán ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod), a proto obě rozhodnutí obecných
soudů, jak ve výroku tohoto nálezu jsou označena, posoudil jako
ústavně nesouladná a jako taková je zrušil [§ 82 odst. 1, odst.
3 písm. a) zákona], když další tvrzení stěžovatele stran porušení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jako obsahově pro
posouzení důvodnosti posuzované ústavní stížnosti odmítl, a když
vývody stížnostního soudu, jako účastníka tohoto řízení, odkázal
na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění tohoto nálezu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 22. března 2001