Constitutional Court allows late fax appeal by presuming timely filing when court records lack evidence of transmission.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic overturned the Supreme Court's dismissal of a late appeal filed via fax. The appellant argued that the fax was sent on time, but the Supreme Court rejected it because the court record showed no transmission on the deadline day. The Court found the Supreme Court's decision unconstitutional because it could not verify the fax's existence in the official records, thus violating the right to court protection. Consequently, the Court ruled that in the absence of evidence in the court file, the burden of proof cannot be placed on the appellant, and a presumption of timely filing must apply.
Legislator headnote
AI generated§ 240 odst. 1 o. s. ř.; § 243b odst. 4 o. s. ř.: In the absence of evidence of a fax submission in the court file, the appellant cannot be held responsible for the lack of record, and a presumption of timely filing must apply if sufficient reasons exist.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
K faxovému podání
Ústavní soud
rozhodl dne 23. 11. 2000 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce D., proti
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. března 2000, sp. zn. 30
Cdo 310/2000, týkající se zachování lhůty faxového podání, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. března 2000, sp. zn.
30 Cdo 310/2000, se zrušuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která po odstranění formálních vad (§ 31
odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen zákona) splňovala podmínky stanovené zákonem [§ 30 odst.
1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí
stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. března
2000 (30 Cdo 310/2000-175), jímž bylo ve věci určení vlastnictví
k pozemkům odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. října 1999 (19 Co 2624/99-162).
Tímto rozhodnutím obecného soudu se cítí stěžovatelka dotčena
v základním právu na soudní ochranu, která vyplývá z čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 úst. zák. č. 1/1993
Sb., a to proto, že Nejvyšší soud ČR posoudil podané dovolání jako
dovolání podané po uplynutí dovolací lhůty, ačkoli ve skutečnosti
"dle přiložených dokladů bylo dovolání podáno včas".
Z odůvodnění stěžovatelkou napadeného rozhodnutí je patrno,
že Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích (označenému shora) vzhledem
k tomu, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15.
prosince 1999, konec lhůty pro podání dovolání tak připadl na 15.
leden 2000, avšak vzhledem k tomu, že tímto dnem byla sobota, bylo
posledním dnem lhůty pro podání dovolání pondělí 17. ledna 2000.
Protože žalovaná podala dovolání osobně u soudu I. stupně 18.
ledna 2000, dovolací soud dovodil, že takto podané dovolání je
opožděné a jako takové je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, ve
spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odmítl.
Předseda senátu obecného soudu, z něhož napadené rozhodnutí
vzešlo, ve svém vyjádření (§ 30 odst. 3, § 42 odst. 4 zákona)
jednak odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení
a dále na to, že podkladem pro vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR byl obsah soudního spisu, z něhož vyplynuly závěry uvedené
v odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní stížnost je důvodná.
Lhůty, jejich běh a způsob jejich počítání jsou stanoveny
zákonem (občanským soudním řádem).
Pokud jde o dovolání, může je účastník řízení podat za
zachování dalších podmínek do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu, a to u soudu, který ve věci rozhodl v I. stupni
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), případně též u odvolacího nebo
dovolacího soudu (§ 240 odst. 2 o. s. ř.); obecně platí, že lhůty
určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím dne, který se
svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující
počátek lhůty a není-li ho, v měsíci posledním dnem měsíce.
Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§ 57 odst.
2 o. s. ř.) lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn
úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánům, které má povinnost je
doručit (§ 57 odst. 3 o. s. ř.). Podání obsahující návrh ve věci
samé lze podat telegraficky za podmínky, že bude písemně doplněno
do tří dnů, nebo telefaxem, bude-li v téže lhůtě doplněno
předložením jeho originálu (§ 42 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci stěžovatelka tvrdí, že své dovolání podala
v poslední den lhůty, tj. v pondělí dne 17. ledna 2000, obecnému
soudu I. stupně telefaxem a dne 18. ledna 2000 je v souladu se
zákonem (§ 42 odst. 3 o. s. ř.) doplnila předložením jeho
originálu.
Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými
v předchozím řízení (§ 81 zákona), sám zjistil
a) z předloženého výpisu hovorové korespondence (Českého
Telecomu, a. s., oblast Jižní Čechy, UTO 331, Jindřichův
Hradec, účastnické stanice 361893), že dne 17. ledna 2000
v 19.22.19 hod. byl z označené účastnické stanice veden
hovor v trvání 3.01 min.;
b) z vyúčtování telekomunikačních poplatků (SPT Telecom,
a. s., oblast České Budějovice o. z.), že účastnickým
číslem 361893 disponuje právní zástupce stěžovatelky
(JUDr. V. V.);
c) ze sdělení Okresního soudu v Jindřichově Hradci, že nelze
dohledat, zda dne 17. ledna 2000 byl posílán
z účastnického čísla 0331/361893 fax na účastnické číslo
0331/361580;
d) z faxového ústřižku, předloženého stěžovatelkou, dobu
trvání přenosu, počet stran a číslo účastnické stanice
faxového přenosu.
S přihlédnutím k těmto skutkovým zjištěním dospěl Ústavní
soud k závěru, že za dané situace a za ztráty faxového podání
zřejmě obecným soudem I. stupně, nelze odmítnout stěžovatelčino
tvrzení, že dovolání ve své věci, vedené před Okresním soudem
v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 834/95, podala včas, jakkoli
její chování, resp. jednání jejího právního zástupce nesvědčí
o náležité procesní obezřetnosti; z obsahu spisu, přesněji
z odůvodnění jejího dovolání, není totiž ani v náznaku patrno, že
jde o originál opravného prostředku, poslaného předtím obecnému
soudu I. stupně faxem.
Obsahově totožnou problematikou zabýval se Ústavní soud již
dříve ve věci I. ÚS 460/97; podle jeho nálezu (publ. in Ústavní
soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12.,
vydání 1., č. 114, Praha, 1999) v případě, že v soudní evidenci
nelze najít faxové podání, nemůže být stěžovateli (účastníku
řízení) tato skutečnost přičítána k tíži a je proto nutno,
jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že
(s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo podáno
včas; stran posouzení této ústavní stížnosti neshledal Ústavní
soud důvod od již dříve vysloveného závěru se odchýlit.
Jakkoli je s přihlédnutím k obsahu spisu zřejmé, že Nejvyšší
soud ČR v době rozhodování o dovolání stěžovatelky neměl vědomost
o tom, že jeho podání předcházelo obsahově totožné podání faxem
a jakkoli jsou - s přihlédnutím k takto vytvořené procesní situaci
- správné jeho závěry co do běhu a lhůty stanovené pro podání
dovolání a jakkoli nelze Nejvyššímu soudu ČR, jako soudu
dovolacímu, v jeho postupu a rozhodnutí nic vytknout, není přesto
- objektivně posuzováno - jeho rozhodnutí (usnesení ze dne 22.
března 2000, sp. zn. 30 Cdo 310/2000) ústavně souladné, a proto
nezbylo než je pro skutková zjištění, zmíněná již dříve, a pro
důvody v tomto nálezu rozvedené zrušit [§ 82 odst. 1, odst. 3
písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 23. listopadu 2000