Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 112/99 ECLI:CZ:US:1999:4.US.112.99 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal against dismissal of legal complaint due to expired time limits and lack of direct remedy.

Case Number IV.ÚS 112/99
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by the plaintiffs against the Minister of Justice's decision to postpone their legal complaints. The plaintiffs argued that their deceased father's rights were violated by a 1966 criminal judgment, but the court found the appeal period for constitutional review had long expired since the final appellate decision. Furthermore, the court ruled that the Minister's refusal to file a legal complaint is not a direct violation of fundamental rights actionable before the Constitutional Court. Consequently, the court determined the complaints were unfounded and dismissed them without further review.

Legislator headnote

AI generated

§ 72 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if filed outside the six-month appeal period or if the minister's refusal to file a legal complaint does not constitute a direct violation of fundamental rights.

Keywords

AI generated
constitutional complaint admissibility statute of limitations minister of justice refusal fundamental rights violation criminal judgment review

Cited Legislation

AI generated
§ 72 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

IV.ÚS 112/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti A. T., a B. S., obě zastoupené JUDr. Z. H., advokátkou, proti odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, zn. M-4/99, ze dne 5. 1. 1999,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelky se svou ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 5 T 530/66, ze dne 10. 9. 1966, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 To 366/66, ze dne 1. 11. 1966, kterým byl jejich zemřelý otec V. H. odsouzen pro trestný čin poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tři a půl roku a uložen mu vedlejší trest zákazu činnosti číšníka na dobu 5 let. Svoji ústavní stížnost odůvodňují tím, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů, proti nimž jejich podnět ke stížnosti pro porušení zákona směřuje, byla dotčena ústavně zaručená práva jejich zemřelého otce chráněná ve stížnosti uvedenými články Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Stěžovatelky, příp. v jejich zastoupení bratr obviněného JUDr. S. H., předkládaly opakovaně podněty k podání stížnosti pro porušení zákona počínaje rokem 1968, kdy přípisem ze dne 2. 9. 1969, sp. zn. II/2 Pz 4072/68, jim bylo sděleno, že nebyl shledán důvod k podání stížnosti pro porušení zákona. Další podnět stěžovatelky podaly dne 22. 4. 1993, přičemž jim přípisem ze dne 22. 8. 1996, čj. 2 KPt 4015/93-17, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem sdělilo, že při přezkoumání věci bylo zjištěno, že námitkám podnětu lze přisvědčit pouze pokud jde o skutková zjištění, týkající se výši zisků z poškozování spotřebitele, což by však nemělo vliv na právní kvalifikaci jednání, pro které byl obviněný H. stíhán. Rozhodování ve věci však podle sdělení krajského státního zastupitelství vadami netrpí a nebylo zjištěno, že by namítané procesní vady měly vliv na správnost zjištění skutečného stavu věci a správnost samotného rozhodnutí ve věci, či že by tyto vady neumožňovaly obv. H. uplatnění práv na obhajobu. Závěrem krajské státní zastupitelství sděluje, že důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona nebyly shledány, a proto podnět odložilo. Stěžovatelky pak předkládaly opakovaně další podněty k podání stížnosti pro porušení zákona adresované orgánům státního zastupitelství a později ministerstvu spravedlnosti, jde zejména o podněty a urgence ze dne 30. 10. 1996, 5. 5. 1997, 20. 1. 1998, 12. 3. 1998, 10. 6. 1998, 29. 8. 1998, 29. 10. 1998, 2. 12. 1998 a 20. 1. 1999. Ve vyrozuměních o vyřízení těchto podnětů bylo stěžovatelkám opakovaně sděleno, naposledy pak ministrem spravedlnosti JUDr. Otakarem Motejlem v přípisu ze dne 5. 1. 1999, zn. M- 4/99, že po dalším přezkoumání nebyly shledány důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona, a podnět byl proto opětovně odložen. Protože předmětná trestní věc nebyla dosud přes opakovaně podávané podněty uzavřena a ministr spravedlnosti rozhodnutí o opětovném odložení považuje za konečné, podaly stěžovatelky ústavní stížnost, ve které navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování práv a svobod a uložil mu věc vyřídit do dvou měsíců po obdržení rozhodnutí Ústavního soudu.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených listinných materiálů Ústavní soud zjišťuje, že podaná ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatelky v ústavní stížnosti především namítají dotčení ústavně zaručených základních práv a svobod zemřelého V.H. odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 5 T 530/66, ze dne 10. 9. 1966, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 To 366/66, ze dne 1. 11. 1966. Podle ustanovení § 72 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo, a to ve lhůtě 60 dnů.

Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto posledním prostředkem k ochraně práva, který má na mysli § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je prostředek, který zákon poskytuje přímo stěžovateli a nikoliv jinému subjektu, jako je tomu v případě stížnosti pro porušení zákona, kde je tímto subjektem ministr spravedlnosti. Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatelek ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 9. 1966, sp. zn. 5 T 530/66, bylo odvolání, které však bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 To 366/66, ze dne 1. 11. 1966, zamítnuto.

Od doručení tohoto rozhodnutí tak uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon pro ústavní stížnost proti tomuto rozsudku připouští. Pokud pak jde dále o námitky stěžovatelek proti samotnému odložení jejich podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, pak Ústavní soud ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu konstatuje, že stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, jako mimořádný opravný prostředek, není považována, jak již zmíněno výše, za poslední prostředek k ochraně práva, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovatelkám, ale ministru spravedlnosti.

Ministr spravedlnosti může k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§ 266 a násl. trestního řádu) podat stížnost pro porušení zákona. V případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze k tomuto postupu ministra spravedlnosti namítat dotčení základního práva nebo svobody stěžovatelek zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, jež by opravňovalo podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu.

Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předseda senátu