Constitutional Court annuls lower court rulings for failing to apply the special law on political persecution correctly.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court annulled lower court judgments that rejected a claim for compensation under the special law on political persecution. The petitioner argued that the courts incorrectly applied general rehabilitation laws instead of the specific provisions designed to redress historical injustices. The Court ruled that the lower courts violated the petitioner's right to legal protection by failing to apply the lex specialis governing compensation for political persecution.
Legislator headnote
AI generated§ 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.: The Constitutional Court must apply the special law on political persecution as lex specialis over general rehabilitation laws when determining compensation for property losses resulting from political persecution.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
K oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo důsledkem politické perzekuce
Ústavní soud
rozhodl dne 17. března 1999 v senátě ve věci
návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného
JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne
26. 2 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne
2. 8. 1996, čj. 13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 20. 3. 1996, čj. 21 C 427/93 - 26, za vedlejší účasti
Ministerstva financí ČR, spojeného s návrhem na zrušení části
ustanovení § 19 odst. 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
takto:
1. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, čj. 2
Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, čj.
13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3.
1996, čj. 21 C 427/93 - 26, se zrušují.
2. Návrh na zrušení části ustanovení § 19 odst. 2 a § 13
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním ze dne 25. 5.1998, označeným jako ústavní stížnost.
Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8.1996, čj. 13
Co 260/96 - 35, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 26. Podle těchto
rozsudků byl návrh žalobce - stěžovatele proti České republice
- Ministerstvu financí ČR pro zaplacení finanční náhrady za věci
movité ve výši Kč 60 000,-- podle § 13 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. zamítnut. Napadá dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26. 2. 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, kterým bylo dovolání
proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné podle § 239
odst. 1 o. s. ř. zamítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
je správné a že nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám
uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. či v ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
V podrobném odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs
opakuje argumenty, které použil v průběhu soudního řízení a na něž
soudy reagovaly.
Z hlediska ústavněprávního stěžovatel namítá, že i kdyby
závěr všech soudů, že není oprávněnou osobou podle § 19 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., byl správný, nastupuje hodnocení jeho
postavení z hlediska odst. 2 tohoto ustanovení, a to zejména
v ústavněprávní rovině, kdy stěžovatel má za to, že napadenými
rozsudky byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod,
zakotvující rovnost v základních právech a svobodách všech občanů,
dále pak čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
zakazující diskriminaci v oblasti základních práv a svobod, jakož
i čl. 4 odst. 2 citované Listiny, stanovící zásadu, že meze
základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených
Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Podle
názoru stěžovatele je část ustanovení § 19 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny základních
práv a svobod, pokud pomíjí, že nároky uvedené v odst. 1 mají
i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle § 27 odst. 1
písm. f) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud jde
o věci movité, vedle věcí nemovitých, které jim nebyly vráceny.
Z ústavní stížnosti a z obsahu spisu Obvodního soudu pro
Prahu 1, sp. zn. 21 C 427/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel
se domáhal po žalované straně, tj. Ministerstvu financí ČR,
zaplacení paušální náhrady ve výši Kč 60 000,-- podle § 13
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. za movitý majetek, který přešel na
stát v důsledku trestu propadnutí jeho majetku, který mu byl
uložen rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze ze dne
21. 3.1952, sp. zn. 5Ts I18/52.
Stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným zločinem
velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona
č. 231/1948 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi
roků, k peněžitému trestu Kčs 10 000,--, event. jednomu měsíci
odnětí svobody, k propadnutí celého majetku a ke ztrátě čestných
práv občanských na sedm let. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 19.10.1973, sp. zn. Tr 456/68, který nabyl právní moci dne
21.12.1973, byl rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne
21. 3.1952, sp. zn. 5 Ts I18/52, zrušen podle § 15 odst. 1
písm. b) zákona č. 82/1968 Sb., ve znění zákona č. 70/1970 Sb.,
a současně byla zrušena všechna rozhodnutí na tento rozsudek
obsahově navazující. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25.
1. 1974, sp. zn. Tr 456/68, bylo podle § 223 odst. 1 tr. řádu
zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro zločin velezrady podle
§ 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. ve směru
pomoci ke zločinu opuštění republiky z důvodů § 11 odst. 1 písm.
a) tr. řádu vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 23.
2. 1973. Návrh stěžovatele podle § 11 odst. 2 tr. řádu, že trvá na
projednání věci, vzal jeho obhájce zpět podáním došlým soudu dne
14. 2.1974.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.1991, sp. zn.
Rt 537/91, byl stěžovatel podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn
obžaloby, že v prosinci roku 1949 v Městci Králové umožnil faráři
W., stíhanému pro velezradu a vyzvědačství, útěk do nepřátelské
ciziny s vědomím, že tam bude pokračovat v protistátní činnosti
namířené k obnově kapitalismu v Československu.
Obvodní soud pro Prahu 1 v zamítavém rozsudku ze dne
20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 24, dospěl k závěru, že stěžovateli
nevznikl nárok na finanční náhradu podle § 13 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť soudní
rozhodnutí, na jehož základě stát převzal stěžovatelův majetek,
nebylo zrušeno v rámci soudní rehabilitace podle zákona
č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8.1996,
čj. 13 Co 260/96 - 35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a vyslovil, že proti němu je přípustné dovolání pro posouzení
právní otázky, zda se na projednávanou věc vztahuje ustanovení
§ 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda přichází v úvahu
nárok upravený v ustanovení § 19 odst. 2 téhož zákona. Dospěl
k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na finanční náhradu
podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, není důvodný, neboť rozsudek bývalého Státního soudu
v Praze, jímž byl stěžovateli uložen trest konfiskace veškerého
jmění, byl zrušen v roce 1973 podle zákona č. 82/1968 Sb., nikoli
podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto ustanovení § 13 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. se na daný případ nevztahuje, neboť nejsou splněny
podmínky podle § 19 odst. 1 citovaného zákona a ustanovení § 19
odst. 2 citovaného zákona umožňuje přiznat osobám rehabilitovaným
podle zákona č. 82/1968 Sb. odškodnění jen za nemovité věci, které
jim nebyly vráceny.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 26. 2.1998,
čj. Cdon 916/97 - 48, kterým dovolání stěžovatele zamítl, zaujal
stanovisko, že nárok na finanční náhradu je třeba vyvozovat
z faktu zrušení soudního rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.,
přičemž podklad tohoto zrušení je nutno spojovat s úpravou
obsaženou v zákoně č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů. Soudní rozhodnutí, na jehož základě
převzal stát movitý majetek stěžovatele, bylo zrušeno rozsudkem
soudu podle zákona č. 82/1968 Sb., proto tedy stěžovatel není
osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani
osobou oprávněnou ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na
tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v projednávání trestní
věci stěžovatele bylo pokračováno na základě § 33 odst. 1 zákona
č. 119/1990 Sb. Trestní stíhání bylo vedeno pro skutek, pro který
byla na stěžovatele podána obžaloba v roce 1952. Rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91,
byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu,
tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Z povahy věci plyne,
že v tomto řízení nemohlo jít o zrušení původního trestního
rozsudku, který v době projednávání byl již zrušen a navíc smyslem
pokračování v trestním stíhání bylo projednání věci v hlavním
líčení tak, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a trestu.
Dále Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stěžovateli nevznikl
nárok ani podle § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vzhledem
k tomu, že se u něj nejedná o finanční náhradu za nemovité věci.
Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení § 33 odst. 2 a § 34
zákona č. 119/1990 Sb. a z nich dovozuje, že je oprávněnou osobou
podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud se
postavil na stanovisko, že v tomto nelze stěžovateli přisvědčit.
Dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází
jeho rozhodnutí, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti ještě stanovisko
Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, Nejvyššího
soudu ČR a Ministerstva financí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. 1.1999
setrval na svém názoru a odvolal se na důvody v jeho rozsudku
uvedené. Obvodní soud pro Prahu 1 se nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 1999
konstatoval, že nedospěl k závěru, že zákony, jež mají být
v daném případě aplikovány jsou v rozporu s Listinou základních
práv a svobod, tedy že zde jsou důvody pro postup podle § 109
odst. 1 písm. b), věta druhá a třetí o. s. ř. (§ 95 odst. 2 Ústavy
ČR). Proto také neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí pro vady
řízení [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], k nimž dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti, i když nejsou dovolatelem uplatněny.
Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ministerstvo financí ČR v přípise ze dne 12. 2. 1999 navrhlo,
aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Zastává stanovisko, že pokud
jde o dřívější soudní rehabilitaci provedenou zákonem
č. 82/1968 Sb., umožňuje její "dotažení" jen ustanovení § 19
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., za splnění podmínky tam uvedené,
tj. že půjde o nevrácené nemovitosti. Uvádí dále důvody proti
návrhu stěžovatele na zrušení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 1 a 2
zákona č. 87/1991 Sb. Podtrhuje i povahu restitučních zákonů, na
kterou podle něj je třeba pohlížet takto: "Z Ústavy, z Listiny
základních práv a svobod ani z žádné mezinárodní smlouvy nelze
dovodit, že stát je povinen vydat restituční zákony, resp. že
restituce vlastnictví náleží mezi základní lidská práva a že
upravovat restituční nároky patří k jejich ochraně. Jestliže tedy
stát na restituci přistoupí, aniž by musel, záleží jen na něm,
jaké nároky komu přizná. Náš stát po roce 1989 přistoupil
k restituci nemající obdoby v žádném jiném postkomunistickém
státě. Její rozsah a způsob byl však samozřejmě závislý na jeho
ekonomických možnostech. V platném zákoně je výslovně uvedeno, že
zmírňuje následky jen některých majetkových křivd z minulého
období. Proto nebyl a nemohl být koncipován na principu rovnosti,
tak jak se toho stěžovatel domáhá a jak si jej vykládá. Ústavní
soud již opakovaně obsah ústavního principu rovnosti vyložil.
Odkazujeme zejména na jeho nález č. 185/97 Sb."
Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,
není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich
soustavy, a již proto na sebe neatrahuje přezkumný dohled nad
jejich činností, a to za předpokladu, že tyto soudy ve své
činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod.
Námitkám stěžovatele, které se týkají právních závěrů, o něž
se opírají rozsudky obecných soudů, se Ústavní soud věnoval
s vědomím, že není běžnou další instancí v systému všeobecného
soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda přístup
soudů nemohl vést k porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud zde shledal, že obecné soudy nerespektovaly své
povinnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 90 Ústavy ČR stanoveným způsobem poskytovat ochranu
právům a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Úvodem považoval Ústavní soud za nutné zdůraznit, že již
Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 597/92
dovodil, že
restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň
částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd
spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny
postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách
má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu
vstoupily tisíce občanů; tito občané pro časovou omezenost
k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud
nesdílí názor, že jejich neznalost či pochybení by mělo být
využíváno proti cílům restitucí. Tak ostatně judikoval i tento
Ústavní soud ve svých nálezech
sp. zn. II. ÚS 79/94
či IV. ÚS
6/95 aj.
Ústavní soud nemohl proto přisvědčit právnímu názoru všech
tří dotčených soudů, že v tomto případě se na stěžovatele
nevztahuje právní úprava obsažená v § 13 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože soudní
rozhodnutí, na jehož základě převzal stát movitý majetek
stěžovatele, nebylo údajně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,
ale podle zákona č. 82/1968 Sb. Stěžovatel podle nich není osobou
rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani
oprávněnou osobou ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud z přístupu obecných soudů musel dospět
k závěru, že soudy nevzaly při aplikaci výše uvedených
restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde
o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj.
včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí
vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody. Jejich rozhodnutí neposoudila každý z těchto předpisů
jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných
v obdobích od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 a důsledkem toho bylo jen
formální hodnocení důkazů, aniž by přihlédly k tomu, že
rehabilitace v r. 1968 a 1969, případně násl. byly provedeny jen
povrchně, nevystihly pravou podstatu věci, a proto i zákon č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba
přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního
znění.
Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, byl rozsudkem Státního
soudu v Praze ze dne 21. 9. 1952, sp. zn. 5 Ts I 18/52, odsouzen
pro zločin velezrady k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků,
k peněžitému trestu ve výši Kč 10 000,--, k propadnutí celého
jmění a ke ztrátě čestných občanských práv. Šlo nepochybně
o politickou perzekuci, když i státní moc působící v období po
25. 2. 1948 pod tlakem okolností připustila rehabilitaci podle
zákona č. 82/1968 Sb. a původní odsuzující rozsudek byl zrušen
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1973, čj. Tr
456/68. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako pomoc ke zločinu
opuštění republiky a podléhalo amnestii ze dne 23. 2. 1973.
Stěžovatel sice tehdy uvedl (§ 11 odst. 2 tr. řádu), že trvá na
projednání věci, leč tento návrh vzal v roce 1974 zpět, neboť se
nepochybně obával dalších represí ze strany státu. Proces
perzekuce tedy z tohoto hlediska pokračoval a k nápravě došlo až
po roce 1989. Stalo se tak na základě rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91, který nabyl právní
moci dne 6. 12. 1991 a který stěžovatele zprostil obžaloby,
protože v jeho jednání neshledal skutkovou podstatu žádného
trestného činu. Nelze tedy pochybovat o tom, že trestní zásah
politické perzekuce trval ode dne 21. 4. 1952 do 6. 12. 1991.
Obdobný průběh měla politická perzekuce i v oblasti
ekonomické. I zde se projevuje v plném rozsahu. Zákon
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, neposkytuje náhradu škody
při zrušení rozsudku o vedlejším trestu propadnutí jmění, jak by
bylo možno se domnívat, automaticky na základě zrušovacího
rozsudku. Jednak z náhrady škody vylučuje nemovitý majetek, který
podle tehdejších předpisů nemohl být v osobním vlastnictví nebo
užívání, neboť takový majetek nemusí být podle tohoto zákona
vrácen ani za něj poskytnuta náhrada; šlo-li o movitý majetek, pak
za movité věci mohla být poskytnuta náhrada odpovídající skutečné
škodě, šlo-li o věci, které mohly být v osobním vlastnictví; za
ostatní movité věci mohlo být poskytnuto jen přiměřené odškodnění
(§ 27). Dále bylo stanoveno, že o odškodnění lze požádat jen do
jednoho roku od účinnosti zákona (1. 8.1968).
I zde tedy ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb.
osvědčuje, že projednávaný případ nelze považovat za skončený
zrušením původního trestního rozsudku, neboť ani otázka náhrady
škody nebyla skončena, protože při změně rozsudku se náhrada
poskytovala se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na
základě původního rozsudku a tresty uloženými v novém řízení.
Aplikace § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byla tedy více než na
místě.
Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že u zákona
č. 87/1991 Sb. jde o lex specialis, jehož cílem bylo a je zmírnění
následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo
v období let 1948 až 1989 a vycházeje ze závěrů uvedených výše,
nemohl souhlasit se stanoviskem obecných soudů v tomto případě
o provedeném odděleném hodnocení důsledků politické perzekuce
podle zákona č. 82/1968 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. a musel dospět
k závěru, že je třeba ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět
a napadené rozsudky, jak je uvedeno ve výroku, zrušit, protože
soudy neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu
jeho práva ve smyslu čl. 9 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Tím současně nebylo již nutno se ani
zabývat dalšími články Listiny základních práv a svobod (čl. 1,
čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2), které byly podle názoru stěžovatele
porušeny.
Naproti tomu Ústavní soud byl nucen odmítnout samostatný
návrh stěžovatele, podaný spolu s ústavní stížností, aby bylo
zrušeno částečně ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
vypuštěním slova "nemovité" a ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona
vypuštěním slov "podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.", protože zjistil, že
jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů. Stěžovatel sice podal svůj návrh na zrušení výše
uvedených zákonných ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. d) a § 74
citovaného zákona o Ústavním soudu, avšak Ústavní soud neshledal,
že by uvedené napadené formulace bylo nutno zrušit, protože pokud
jimi byla rozhodnutí soudů ovlivněna, stalo se tak jen v důsledku
jejich nesprávné aplikace.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. března 1999