Constitutional Court quashes lower court ruling for violating right to fair trial via incorrect application of land restitution law.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic quashed the regional court's judgment due to a violation of the right to a fair trial. The lower courts incorrectly applied the land restitution law by denying compensation based on a specific succession order without first verifying the claimants' actual ownership status. The Court ruled that applying the restitution sequence without establishing ownership rights violated the claimants' constitutional rights to a fair process.
Legislator headnote
AI generated§ 4 odst. 2 zákona o půdě; § 23 zákona o půdě; The Constitutional Court held that lower courts violated the right to a fair trial by applying the special restitution succession order without first determining the claimants' ownership status, which is a prerequisite for the restitution statute's application.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Výjimka z tzv. restitučné posloupnosti podle § 4 odst. 2 zákona o půdě
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti
stěžovatelek Ing. B.P a J. K., obě zastoupeny JUDr.J.J.,
advokátem Advokátní kanceláře v B., proti rozsudku Krajského
soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996, za
účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ZD
Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako vedlejšího účastníka
řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního
jednání,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze
dne 22. 10. 1996, se zrušuje.
Odůvodnění.
Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností
domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku
Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10.
1996, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ,
sp. zn. 5 C 421/91, ze dne 17. 1. 1996, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatelek, jímž se tyto domáhaly na žalovaném ZD Libargo se
sídlem v Líbeznicích zaplacení částky 26.836,- Kč za
zdevastovanou stodolu a chlév, a dále nahradit škodu vzniklou
zbouráním kolen ve výši 43.955,- Kč. Stěžovatelky jsou toho
názoru, že jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 bylo
kráceno v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 23 zákona č.
229/1991 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o půdě").
Z připojeného spisu Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.
zn. 5 C 421/91, bylo zjištěno, že soud I. stupně v odůvodnění
svého zamítavého rozsudku odkázal na ustanovení § 23 odst. 1
zákona o půdě, podle něhož má právo na náhradu podle ustanovení
§ 14 a § 16 zákona o půdě i původní vlastník obytné nebo
hospodářské budovy, která byla znehodnocena v době užívání
organizací, podle zvláštních předpisů s tím, že podle jeho názoru
jde jen o právo původního vlastníka obytné nebo hospodářské
budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena. Další subjekty
zde uvedeny nejsou a vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že
stěžovatelky nejsou původními vlastnicemi hospodářských budov, za
jejichž znehodnocení a odstranění požadují náhradu podle
uvedeného ustanovení, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen
rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne
22. 10. 1996. Krajský soud jako soud II. stupně, v podstatě ve
shodě se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho
rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelky nejsou oprávněny
domáhat se náhrady za znehodnocené a odstraněné zemědělské
hospodářské budovy podle § 23 zákona o půdě, a to proto, že
nejsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 zákona o půdě. Podle
tohoto zákonného ustanovení by oprávněnými osobami byly jen
v případě, že by předmětné nemovitosti zdědila jejich babička
A.H. po původním vlastníkovi Z.R., který je vnesl do zemědělského
družstva Čakovičky, a to jako dědička ze závěti. Protože tomu tak
nebylo, k dědění došlo ze zákona podle § 479 o.z., pak se zákon
o půdě na stěžovatelky, které svá práva odvozují od A.H,
nevztahuje.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření
k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého
rozhodnutí, uvedl, že k ústavní stížnosti stěžovatelek nemá co
dodat.
Zemědělské družstvo Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako
vedlejší účastník řízení, ve svém písemném vyjádření uvedlo, že
oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě byl
nepochybně Z.R., který svou zemědělskou usedlost vnesl dne 20.
6. 1959 do bývalého JZD Čakovičky, jehož je podepsané družstvo
právním nástupcem. Z.R. zemřel v roce 1967. Vzhledem k tomu, že
podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelky jako vnučky
zákonné dědičky - družky původního vlastníka - nejsou ve smyslu
§ 4 odst. 2 zákona o půdě tzv. dalšími oprávněnými osobami,
navrhuje vedlejší účastník, aby předmětná ústavní stížnost byla
zamítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního
soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 5 C 421/91, dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná, neboť při výkladu aplikovaných
ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že ustanovení
§ 23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá,
ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční
posloupnosti ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě. Především je
třeba zdůraznit, že ustanovení § 23 je aplikovatelné pouze na
případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva
k předmětným nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti
byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací
podle zvláštních předpisů.
Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné
soudy právě v otázce, zda k předmětným hospodářským budovám
v minulosti došlo či nedošlo k zániku vlastnického práva
původního vlastníka, nezaujaly zcela jednoznačný názor. Na jedné
straně sice poukazují na skutečnost, že se jednalo o budovy
vnesené do tehdejšího JZD Čakovičky (a pak by bylo možno dovodit,
že k nim vzniklo družstevní vlastnictví tehdejšího JZD a zabývat
se tím, zda eventuálně v budoucnosti v souvislosti s "opuštěním"
hospodářských budov družstvem došlo k obnovení individuálního
vlastnictví či ne). Na straně druhé je v odůvodnění ústavní
stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze
konstatováno, že nemovitosti po zemřelém Z.R.zdědila podle § 474
odst. 1 o.z. jeho družka A.H. - babička žalobkyň - a po její
smrti dne 7.10.1971 se vlastnicemi těchto nemovitostí staly
stěžovatelky, a to na základě rozhodnutí Státního notářství
Brno-město ze dne 21. 11. 1972, sp. zn. 1 D 725/71. Výslovně pak
soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na
skutečnost, že v průběhu sedmdesátých let zemědělské družstvo
přestalo stodolu a chlév užívat, a aniž by bylo rozhodnuto
o změně užívacího práva, tyto nemovitosti žalobkyně
prostřednictvím svého otce V.H. pronajaly smlouvou o dočasném
užívání nemovitosti s účinností od 1. 1. 1980 Výzkumnému ústavu
sklářskému v Praze, z čehož by bylo možno dovodit, že obecné
soudy respektují, že stěžovatelky se staly vlastnicemi celé
usedlosti, včetně v době dědění existujících hospodářských budov.
Podle názoru Ústavního soudu se tedy obecné soudy jednoznačně
nevypořádaly s tím, zda a proč stěžovatelky jsou či nejsou
vlastnicemi i hospodářských budov předmětné zemědělské usedlosti
(resp. byly jimi jejich právní předchůdci), a proto nelze
jednoznačně jako správnému přisvědčit tomu, že obecné soudy na
daný případ aplikovaly ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě
stanovící pořadí tzv. dalších oprávněných osob pro případy
restituční, tedy případy, kdy v minulosti došlo k přechodu nebo
převodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu (pro
úplnost a ve vazbě na spis Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS
227/97, týkající se náhrad za živý a mrtvý inventář vnesený
Z.R.do družstva v roce 1959, považuje Ústavní soud zdůraznit, že
ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě se aplikuje ve vztahu k §
20 zákona o půdě, které upravuje náhrady za živý a mrtvý
inventář). Ústavní soud nevylučuje, že ve vztahu k předmětným
hospodářským budovám, odevzdaným v roce 1959 původním vlastníkem
ke společnému hospodaření do družstva, mohlo dojít k zániku jeho
vlastnického práva při současném vzniku družstevního vlastnictví
tehdejšího jednotného zemědělského družstva, nicméně vzhledem
k absenci vyvození právních důsledků z této eventuální situace
obecnými soudy nezbývá, než přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že
dosavadním postupem obecných soudů došlo k porušení jejich
ústavně zaručeného práva, a to z důvodů výše uvedených, práva na
spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní
soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížností
napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno zrušit, když sám se
nemohl s ohledem na to, že není další instancí v hierarchii
obecných soudů, zabývat zjišťováním okolností, týkajících se
existence či neexistence vlastnického práva stěžovatelek (jejich
právních předchůdců) k hospodářským budovám, jichž se požadované
náhrady týkají, a to v časovém rozmezí let 1959 a násl. Považuje
pouze za nezbytné zdůraznit, že pokud by se jednalo o případ
združstevnění hospodářských budov bez průkazu následného obnovení
vlastnického práva původnímu vlastníkovi, resp. jeho právním
nástupcům, nebylo by možné vůbec ve věci aplikovat ustanovení §
23 zákona o půdě, které se týká případů, kdy za trvání zvláštních
užívacích práv k nemovitostem nedošlo k zániku vlastnického práva
k nemovitostem. V opačném případě by ovšem bylo třeba posoudit
nároky na náhrady uplatňované stěžovatelkami právě podle § 23
zákona o půdě a jejich postavení pak neodvozovat od ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona o půdě, které je pak neaplikovatelné, ale
naopak od občanskoprávní dědické posloupnosti.
Pokud tedy obecné soudy v dané věci současně aplikovaly §
23 a § 4 odst. 2 zákona o půdě, což je z důvodu výše uvedených
vyloučeno, neposkytly podle názoru Ústavního soudu zatím
stěžovatelkám dostatečnou soudní ochranu, a proto bylo rozhodnutí
napadené ústavní stížností pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny
Ústavním soudem zrušeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. května 1998