Concurrent detention orders by lower courts are invalid if they violate the right to a court and proportionality principles.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint against detention extension orders issued by lower courts. The applicant argued that the proceedings violated his rights, but the Court found the lower courts' reasoning based on the case's complexity and the number of defendants was not unconstitutional. Furthermore, the Court noted that the applicant had withdrawn his request to suspend the execution of the detention order after being released on bail, leading to the suspension of that specific part of the proceedings.
Legislator headnote
AI generated§ 71 odst. 2 t. ř.; čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod: Detention extensions based on objective case complexity and the number of co-defendants do not violate the right to a court or proportionality if the judicial process remains lawful and the detainee is not arbitrarily held.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Důvody koluzní vazby a jejího prodlužování podle trestního řádu
Ústavní soud
rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele D. N. V. proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97 a proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 1997, sp. zn.
Nt 131/97, o prodloužení vazby,
t a k t o :
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn.
44 To 662/97 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4.
1997, sp. zn. Nt 131/97, se z r u š u j í .
II. V části týkající se návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4.
1997 a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze
dne 30. 5. 1997, se řízení z a s t a v u j e .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
obdržel dne 8. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97
a také proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4.
1997, sp. zn. Nt 131/97.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze
dne 18. 4. 1997, byla podle § 71 odst. 2 trestního řádu (dále
tr.ř.) vazební lhůta v přípravném řízení u navrhovatele
prodloužena do 24. 5. 1997 (o jeden měsíc) s tím, že nadále trvají
důvody vazby z hlediska ustanovení § 67 písm. a), b) tr. ř.
Z odůvodnění uvedeného usnesení plyne, že obvodní státní
zástupkyně pro Prahu 7 podala návrh na prodloužení vazební lhůty
o jeden měsíc s tím, že dosud neproběhla všechna seznámení
s výsledky vyšetřování a je nutno vypracovat obžalobu. Soud potom
dospěl k závěru, že návrh státní zástupkyně je důvodný s tím, že
provedení nutných úkonů (neuvádí kterých) nebylo prodlužováno či
mařeno orgány činnými v tr. řízení, ale postojem obhájců. Dospěl
také k závěru, že k nastudování spisu, který je vzhledem k počtu
obviněných rozsáhlejší, je objektivně zapotřebí více času, a to
pro řádné zpracování obžaloby, což nelze ve lhůtě prodloužení
vazby stihnout. Důvody vedoucí k prodloužení vazby považuje tak za
opodstatněné znovu s tím, že řádné a bezchybné zpracování spisu
a obžaloby před jejím podáním u soudu je zcela žádoucí i z pohledu
vyloučení možnosti vrácení věci soudem. K důvodům vazby uvedl, že
ty nadále trvají proto, že se jedná o cizince a je dána a trvá
obava, že by mohl vycestovat do své vlasti či se skrývat ve snaze
vyhnout se trestnímu stíhání. Tuto úvahu dle názoru soudu
neoslabuje ani to, že v České republice podniká a zdržoval se
v místě bydliště, když tyto skutečnosti nepředstavují potřebnou
vazbu k místu, která by snižovala reálnou možnost odcestovat. Soud
v odůvodnění uvedeného rozhodnutí také uvedl, že trvají i důvody
koluzní vazby s tím, že se jedná o větší počet obviněných, jejichž
výpovědi se v přípravném řízení liší, jedná se o skupinu více osob
provázaných osobními i podnikatelskými vztahy. Soud dospěl
k závěru, že obava z možného ovlivňování či domlouvání
spoluobviněných navzájem je přítomna minimálně do výslechu
obviněných v hlavním líčení před soudem I. stupně, kdy bude úkolem
dokazování objasnit míru účasti jednotlivých obviněných na
jednání, které je jim kladeno za vinu.
Proti zmíněnému rozhodnutí podal navrhovatel (obviněný)
stížnost k Městskému soudu v Praze, kterou odůvodnil tím, že
trestní řízení trpí neodůvodněnými průtahy a laxním přístupem
vyšetřovatele, jakož i procesními vadami (odmítnutí otázek obhájce
obviněnému při jeho výslechu, odmítnutí protokolace, nerozhodnutí
o návrhu na vyloučení vyšetřovatele pro jeho podjatost). Konečně
také namítal porušení zásady zákonného soudu a soudce tím, že
o vzetí do vazby navrhovatele rozhodoval Obvodní soud pro Prahu
6 a o prodloužení vazby potom Obvodní soud pro Prahu 7 (§ 26 tr.
ř.), v důsledku čehož potom rozhodoval takto jiný nežli zákonný
soud a přirozeně i jiný nežli zákonný soudce. O podané stížnosti
následně rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne
30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97, podle § 148 odst. 1 písm.c) tr.
ř. stížnost obviněného zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že se nadále soud obává, že obvinění na svobodě by se mezi
sebou domlouvali, měnili své výpovědi a vyšetřování tak zmařili
a uzavírá, že důvody koluzní vazby tak potrvají až do doby
projednání věci soudem I. stupně. Dovozuje i trvání tzv. vazby
útěkové s tím, že obviněný (stejně jako další dva) je cizinec,
jeho vazby na Českou republiku nejsou závažné natolik, aby
nehrozilo, že odcestuje z České republiky. Stran důvodnosti
prodloužení vazby potom konstatuje, že vyšetřování ve věci bylo
již skončeno a probíhalo seznámení s jeho výsledky. Obžalobu ve
věci potom nebylo možno podat (ve lhůtě naposledy prodloužené
vazby) pro nekorektní postup obhájců (spočívající v tom, že se
nedostavili k seznámení s výsledky vyšetřování) a vyšetřování tak
nemohlo být ukončeno. Tvrzení obhájce, že lhůtu vazby nelze
prodloužit proto, aby mohla být zpracována (vyhotovena) obžaloba,
potom soud odmítl s tím, že pokud trvají vazební důvody, je i toto
úkon (vypracování obžaloby), kvůli němuž je třeba lhůtu vazby
prodloužit. Tvrzením obviněného obsaženého v podané stížnosti
stran soudu, který měl rozhodovat jako místně nepříslušný
(poukázáno na § 26 tr. ř. - Obvodní soud pro Prahu 7), se Městský
soud v Praze vůbec nezabýval a napadené usnesení na výhrady
stěžovatele ohledně místně nepříslušného rozhodování vlastně ani
nereaguje a jeho výhrady v tomto směru přechází bez povšimnutí.
Uzavírá s tím, že v době rozhodování stížnostního soudu (stran
tohoto rozhodnutí) byla lhůta vazby znovu prodloužena, a to do
24. 6. 1997, neboť se znovu nepodařilo uskutečnit seznámení
s výsledky vyšetřování u některých obviněných.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To
662/97, ze dne 30. 5. 1997 (stejně jako proti rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4. 1997) podal
navrhovatel ústavní stížnost. V rámci jejího odůvodnění poukazuje
stěžovatel na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž
dovozuje, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence
zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,
v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možné řízení dokončit.
V těchto souvislostech poukazuje na nedůvodné průtahy v řízení
(hraničící s nečinností), dále potom má za to, že sdělení obvinění
neobsahuje subjektivní stránku trestného činu, nevyhovuje tak
požadavkům ust. § 160 odst. 1 tr. ř. a lze tedy mít za to, že
nedošlo řádně ke sdělení obvinění a tudíž i platnému zahájení
trestního stíhání. Konečně poukazuje na to, že stěžovatel byl vzat
do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8.
1996, sp. zn. 6 Nt 347/96, a stal se tak příslušným k provádění
všech úkonů soudu po celé přípravné řízení (§ 26 odst. 1, 2 tr.
ř.). Návrh na prodloužení vazby v této věci však státní zástupce
předložil k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a tedy soudu
místně nepříslušnému a ten, aniž by žádost postoupil soudu místně
příslušnému, o ní rozhodl. V uvedeném potom spatřuje porušení
svých práv obsažených v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky
a navrhuje tak obě napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní stížnost navrhovatel doplnil podáním, které Ústavní
obdržel dne 15. 2. 1998. V tomto podání poukazuje na nález
Ústavního soudu ČR,
sp. zn. II. ÚS 347/96
, ze dne 10. 12. 1997,
kterým bylo jako protiústavní zrušeno usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 6, sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8. 1996 a také usnesení
Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 1371/96, ze dne 18. 10.
1996, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby. Dovozuje potom, že za
této situace byla vazba stěžovatele od samého počátku (tedy ex
tunc) protizákonná a tudíž protizákonná jsou i následná rozhodnutí
obecných soudů týkající se jejího prodlužování. Dále potom vzal
zpět svůj návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí,
když v mezidobí byl navrhovatel propuštěn z vazby.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze, které si Ústavní soud
vyžádal, se praví, že napadené rozhodnutí je odůvodněno
konkrétními skutečnostmi ohledně důvodů vazby, neboť obviněný
nebyl v České republice vázán natolik, aby nevznikla obava
z následků předpokládaných v ust. § 67 písm. a) tr. ř., když se
jedná o cizího státního příslušníka a výpovědi obviněných byly
natolik rozdílné, že obava z jejich domluvy přetrvávala i v tom
stádiu řízení, ve kterém stížnostní soud rozhodoval. K namítaným
průtahům poukázal na velký rozsah projednávané trestní věci (větší
množství obviněných) a z toho plynoucí těžkosti (účast tlumočníků,
obesílání obhájců), s poukazem na nevstřícný postoj obhájců
- konkrétně obhájce navrhovatele se nedostavil k seznámení
s výsledky vyšetřování. K otázce zákonného soudu a soudce odkázal
Městský soud v Praze ve svém vyjádření stručně na ustanovení § 26
odst. 2 tr. ř. s tím, že k porušení zákona v tomto směru nedošlo.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.
zn. Nt 131/97, a stejně tak i dozorový spis Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. Kzv 5444/96.
Předně nutno
připomenout, že navrhovatel v rámci rozhodování o vazbě podal
nejdříve ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 18. 10. 1996, sp. zn. 44 To 1371/96, ve spojení s usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 1996, sp. zn. 6 Nt
347/96. Zmíněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 byl totiž
navrhovatel jako obviněný vzat do vazby a jeho stížnost směřující
proti tomuto rozhodnutí byla shora uvedeným rozhodnutím Městského
soudu v Praze zamítnuta. O takto podané ústavní stížnosti potom
rozhodoval v ústním jednání dne 10. 12. 1997 II. senát Ústavního
soudu a rozhodl nálezem tak, že usnesení Městského soudu v Praze,
sp. zn. 44 To 1371, ze dne 18. 10. 1996, stejně jako usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8.
1996, zrušil. V odůvodnění tohoto nálezu potom II. senát Ústavního
soudu po přezkoumání spisového materiálu zjistil (a také to ve
svém rozhodnutí,
sp. zn. II. ÚS 347/96
konstatoval), že trestní
stíhání stěžovatele nebylo provedeno řádným procesním postupem.
V této souvislosti uvedl, že samotné trestní stíhání obviněného
- stěžovatele se v daném případě opíralo o nezákonné opatření
důkazů (vykonaná domovní prohlídka, kterou byly opatřeny důkazy
proti stěžovateli, byla vykonána protiústavním postupem - jak bylo
zjištěno a konstatováno jiným rozhodnutím Ústavního soudu - sp.
zn.
III. ÚS 287/96
). Takovýto protiústavní (a tedy i procesně
neúčinný) postup měl vést Obvodní soud pro Prahu 6 k tomu, aby
stěžovatele do vazby nebral a následně Městský soud v Praze
k tomu, aby stěžovatele z vazby propustil. Ve svém rozhodnutí
konečně Ústavní soud poukázal i na to, že v dané fázi trestního
řízení, tedy rozhodnutí o vazbě, bylo toto rozhodnutí založeno
převážně na dohadech a hypotetických soudech, jak ostatně plyne
i z odůvodnění shora uvedených a stěžovatelem napadnutých
rozhodnutí. V uvedeném postupu obecných soudů potom Ústavní soud
shledal porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 a čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod a jak již uvedeno zmíněná rozhodnutí
zrušil.
V dále probíhajícím trestním řízení podal navrhovatel také
ústavní stížnost, kterou směřoval proti rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4. 1997 (kterým byla
prodloužena vazební lhůta v přípravném řízení u navrhovatele
o jeden měsíc - do 24. 5. 1997) a zejména proti rozhodnutí
Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze dne 30. 5. 1997
(kterým byla zamítnuta jeho stížnost podaná proti zmíněnému
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7). Na tomto místě je
samozřejmě nutno poukázat na závěry obsažené v již citovaném
rozhodnutí Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 347/96
s tím, že na
těchto nelze nic měnit a že skutečnosti z nich plynoucí dopadají
i na nyní projednávaná rozhodnutí a tedy i na postup porušující
ústavnost, užitý již v době, kdy stěžovatel byl vzat do vazby.
V těchto souvislostech nutno odkázat znovu v podrobnostech na již
zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu (jeho II. senátu). Takto, a to
i z důvodů dalších nejsou obě napadená rozhodnutí v souladu s čl.
8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod. V době kdy
došlo k rozhodnutí o prodloužení vazby dospělo vyšetřování
v trestní věci stěžovatele do stadia, kdy bylo přikročeno
k seznamování s výsledky vyšetřování. V této souvislosti
(s ohledem na již řečené) nutno zmínit, že obviněný a obhájce mají
možnost (nikoli povinnost) prostudovat spis. Jestliže této
možnosti nevyužijí, postupuje vyšetřovatel tak, jak uvedeno
v ustanovení § 166 odst. 2 tr. ř. Tvrzení soudu (v dané fázi
řízení), že není dostatek času k vypracování a podání obžaloby je
potom již zcela irelevantní (ohledně trvání vazby) a nemůže a ani
nesmí být přičítáno k tíži obviněného s poukazem na rozsah věci
(to v době kdy je vyšetřování již skončeno). Vztahovat naznačenou
skutečnost k nutnosti dalšího prodloužení vazby (její další
důvodnosti) je jak protizákonné tak i protiústavní. K samotnému
trvání důvodů vazby spatřovaných v naplnění ust. § 67 písm. a) tr.
ř., soud I. stupně v podstatě (a bez dalšího) konstatuje, že jde
o cizince (a z toho plynoucí nebezpečí jeho vycestování
z republiky), když zároveň uvádí, že v České republice podniká
a zdržuje se ve svém bydlišti. Bez další (nebo bližší) úvahy pak
dovozuje jeho reálnou možnost (nikoli však předpokládané úsilí)
republiku opustit. Soud stížnostní potom v odůvodnění svého
rozhodnutí pouze konstatuje, že jde o cizince s tím, že jeho vazba
v České republice není natolik závažná, aby soud zcela nezbavovala
obavy, že z republiky vycestuje. Takové úvahy v dané fázi řízení
jsou úvahami v podstatě hypotetickými bez vyjádření oné konkrétní
skutečnosti odůvodňující obavu z předpokládaného následku
uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Konečně ohledně důvodů
označujících trvání koluzní vazby je snad na tomto místě uvést, že
současné znění § 67 písm. b) tr. ř. vede v některých případech
část orgánů činných v trestním řízení k výkladu, že je-li obviněný
v koluzní vazbě a je-li obava, že bude působit na svědky nebo
spoluobviněné, nelze jej (za této situace) propustit z vazby
dříve, než bude věc projednána před soudem, nikoliv tedy dříve
(např. v průběhu vyšetřování nebo dokonce jeho skončení). Takový
postup však podle přesvědčení Ústavního soudu na mysli
novelizované znění § 67 písm. b) tr. ř. nemělo. Vazba je v každém
trestním řízení skutečně a pouze výjimečným opatřením, a to jen
tehdy, pokud stejného účelu nelze dosíci jinak. Nelze tedy ust.
§ 67 pím. b) tr. ř. chápat jako mechanický pokyn pro obligatorní
trvání koluzní vazby, do níž byl obviněný vzat v přípravném
řízení, až do doby, než budou soudem vyslechnuti všichni svědci
příp. spoluobvinění. Koluzní vazba tak smí trvat i v řízení
přípravném pouze nezbytnou dobu. Skončené vyšetřování (i když
z hlediska vazby na to nelze mechanicky poukazovat) je přece jenom
skončení určité fáze trestního řízení a je tak namístě v této době
zvlášť pečlivě zkoumat trvání dalších důvodů vazby (a to
i koluzní). Proto také důvody vazby ve vztahu k výpovědím svědků
nebo spoluobviněných (již učiněným) mohou skončit již v přípravném
řízení.
Za podstatné v projednávané věci však nutno míti rozhodnutí
Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 347/96
, jímž bylo zrušeno usnesení
Městského sodu v Praze, sp. zn. 44 To 1371/96, ze dne 18. 10.
1996 i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6,
sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8. 1996. Se současným zjištěním
jejich protiústavnosti (porušení čl. 8 odst. 2, 3, 5 Listiny
základních práv a svobod) kasací zmíněného usnesení Městského
soudu v Praze, jakož i uvedeného usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 7, byla tak procesně vytvořena eventuální možnost přijetí
rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby s účinky ex tunc.
Proto také neobstojí existence dalších časově na zmíněné usnesení
Městského soudu v Praze navazujících pravomocných rozhodnutí
o vazbě (jejím prodloužení), a proto také Ústavní soud tato
rozhodnutí zrušil, aniž by se byl zabýval zásadně ústavnosti
z pohledu jeho obsahu. Takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí
Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze dne 30. 5. 1997
a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, sp zn. Nt 131/97, ze dne
18. 4. 1997, o prodloužení vazby. Nutno uzavřít s tím, že
důvodnost a opodstatnění podané ústavní stížnosti spočívá
především v nesprávném (a také konečném důsledku) protiústavním
postupu obecných soudů, jehož protiústavnost byla již založena
v době vzetí navrhovatele do vazby, kdy již v této fázi došlo
k porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod
právě způsobem popsaným v již uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu
(
sp. zn. II. ÚS 347/96
). Zmíněný postup obecných soudů se promítl
i do nyní projednávané věci, byť odůvodnění podané ústavní
stížnosti přímo na takto Ústavním soudem zjištěná pochybení
nepoukazuje.
K námitkám stěžovatele ohledně postupu trestních orgánů
v přípravném řízení je však namístě uvést, že mohl být zřejmě
soustředěnější a rychlejší, přesto však tento postup s poukazem na
objektivní skutečnosti (rozsáhlejší věc, větší počet cizinců)
nelze označit za protiústavní z hledisek naznačených v namítaných
článcích Listiny základních práv a svobod či Ústavy. Konečně ani
v otázce zákonného soudu či soudce nemohl dát Ústavní soud
navrhovateli za pravdu. V této souvislosti je zapotřebí poukázat
na úplné znění § 26 odst. 2 tr. ř., které uvádí, že "soud, u něhož
státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným
k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud
nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního
zástupce činného mimo obvod tohoto soudu". Ze spisu Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. Kzv 5444/96, totiž
Ústavní soud zjistil, že Obvodnímu soudu pro Prahu 6 byl dne 25.
8. 1996 předán návrh městského státního zástupce v Praze, aby
obviněný byl podle § 68 tr. ř. vzat do vazby, přičemž v odůvodnění
tohoto návrhu je výslovně uvedeno, že dozor nad přípravným řízením
bude nadále (rozuměj do budoucna) vykonáván Obvodním státním
zastupitelstvím pro Prahu 7. Takto bylo postupováno v souladu se
shora uvedeným ustanovením trestního řádu a namítaný čl. 38 odst.
1 Listiny základních práv a svobod tak nebyl zasažen.
Jak již uvedeno, v doplnění ústavní stížnosti podáním ze dne
15. 2. 1998 navrhovatel uvádí, že v mezidobí byl usnesením ze dne
4. 7. 1997, sp. zn. 2 T 41/97 Obvodního soudu pro Prahu 7
propuštěn z vazby na svobodu. S ohledem na uvedené proto
navrhovatel vzal zpět svůj návrh a odložení vykonatelnosti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne
18. 4. 1997 a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To
662/97, ze dne 30. 5. 1997 a navrhl proto v této části podané
ústavní stížnosti řízení zastavit. Protože byly naplněny podmínky
stanovené § 77 zák. č. 182/1993 Sb., Ústavní soud v této části
řízení o ústavní stížnosti zastavil.
S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než
rozhodnout jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 9. dubna 1998