Constitutional Court dismisses appeal claiming appellate court violated duty to inform parties of procedural rights.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaints filed by appellants against the Regional Court in České Budějovice for allegedly failing to inform them of their procedural rights under § 239(2) of the Civil Procedure Code. The appellants argued that the appellate court's confirmation of the first-instance judgment without such instruction violated their right to court protection, particularly given the complex restitutory nature of the case. The Court rejected this claim, ruling that the duty to inform is strictly limited to clarifying the parties' procedural positions and cannot extend to predicting the court's future decision or instructing on remedies not yet decided by the law.
Legislator headnote
AI generated§§ 34, 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.; § 239 odst. 2 občanského soudního řádu; The duty to inform parties of procedural rights is constitutionally restricted to clarifying their procedural standing and cannot include predicting the court's decision or instructing on future remedies.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
K poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě při ústním jednání dne 19.
září 1996 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. F. a spol.
proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, o nesplnění
poučovací povinnosti, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včasnou a formálně bezchybnou (§§ 34, 72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb.) stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 1996 (sp.
zn. 5 Co 2451/95) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako
soud odvolací a jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně
zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod), a to tím, že v odvolacím řízení
neučinil zadost své povinnosti vyplývající z ust. § 239 odst. 2
občanského soudního řádu a neposkytl jim, jako účastníkům řízení,
dostatečné poučení o jejich procesních právech.
V podrobnějším odůvodnění své stížnosti pak stěžovatelé
připomínají procesní průběh své věci před obecnými soudy, mají za
to, že v jejím meritu tyto soudy nerozhodly správně, a porušení
již zmíněné poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu
spatřují v tom, že - ačkoli jimi napadené rozhodnutí soudu I.
stupně potvrdil z jiných důvodů, než ze kterých vycházel tento
soud - před vyhlášením svého rozhodnutí nepoučil účastníky řízení
o jejich právech plynoucích z ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění
zák. č. 238/1995 Sb.).
S důrazem na to, že v opravném řízení vznikla "neobvyklá
a poměrně složitá procesní situace", že šlo o "restituční věc",
která svou povahou zavazuje obecný soud ke vstřícnému
a neformalistickému postupu a s odkazem na publikovaný nález
Ústavního soudu
III. ÚS 65/93
navrhli, aby Ústavní soud napadené
rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích, jak již dříve byl označen) zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) vývody
stěžovatelů odmítl, poukázal na to, že tak extenzivní výklad
ustanovení § 239 o. s. ř., jak se podává z ústavní stížnosti, již
přesahuje rámec samotné podstaty poučovací povinnosti, zejména
jestliže by se tato měla vztahovat dokonce i na právo podat
v průběhu opravného řízení návrh na vyslovení přípustnosti
dovolání, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost
zamítl.
Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) využil
svého práva k věci se vyjádřit (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993
Sb.), a to podáním ze dne 12. 6. 1996; obdobně jako předsedkyně
odvolacího senátu, i on má za to, že v posuzovaném směru Krajský
soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, nepochybil
a - bez ohledu na to, že jeden ze stěžovatelů byl i před obecnými
soudy zastoupen odborně způsobilým zástupcem - dovodil, že
nevědomost stěžovatelů o důsledcích plynoucích z novely občanského
soudního řádu (zák. č. 238/1995 Sb.) nelze přičítat k tíži
obecného soudu jako porušení poučovací povinnosti ve smyslu § 5
o.s.ř.; proto i on navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost
stěžovatelů zamítl.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Podle obsahu ústavní stížnosti a jejího odůvodnění vytýkají
stěžovatelé obecnému soudu, že před vyhlášením rozsudku ve věci
samé jim neposkytl v opravném řízení poučení v tom smyslu, že
mohou vznést návrh přípustnosti opravného prostředku proti
druhostupňovému rozhodnutí (dovolání) a v tomto "opomenutí"
spatřují protiústavní zásah do svých ústavně zaručených základních
práv; ve svých vývodech však přehlížejí skutečný význam a smysl
poučovací povinnosti, která pro obecné soudy z jimi citovaného
procesního předpisu vyplývá.
Ústavní soud již dříve vyložil, jak rozumí pravomoci obecných
soudů posoudit, zda v daném případě jde o rozhodnutí zásadního
právního významu, a též i pravomoci rozhodnout o přípustnosti
dalšího opravného prostředku (dovolání) a dovodil, že rozhodnutí
v naznačeném směru spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných
soudů, aniž by se takové rozhodnutí zpravidla mohlo dotknout
ústavních kautel plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (usnesení č. 13 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky - sv. 2, C. H. Beck Praha, 1995);
i když jde o rozhodnutí z doby před novelou občanského soudního
řádu danou zákonem č. 238/1995 Sb., na jeho obsahu není třeba nic
měnit ani v současné době.
Podmínky a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou
ústavně dány (vymezeny) především přikázanou nestranností obecných
soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále
zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č.
1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to
bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být
projednána; z těchto ústavních kautel nesmí procesní poučení
obecných soudů vykročit. Jestliže tedy ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř., v platném znění, přikazuje obecným soudům poskytnout
účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená to
- pod ústavními aspekty - že může jít jen o poučení takové, které
se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků
(zvýhodnění jednoho vůči druhému) a které - jak se rozumí samo
sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko
soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout;
takto ústavně restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných
soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté
poučení nikterak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka
řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za
to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci
zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu.
Interpretace poučovací povinnosti podaná stěžovateli
v ústavní stížnosti těmto kritériím očividně neodpovídá; nejen že
jde již nad rámec poučovací povinnosti stran opravných prostředků
obecně, ale domáhá se poskytnutí poučení o procesním postupu
(podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání) ještě
v probíhajícím řízení, tedy v době, kdy rozhodnutí v projednávané
věci nebylo soudem ještě usneseno a tedy kdy ani výsledek následné
porady senátu není (nesmí být) zřejmý; nadto konstrukce
novelizovaného znění § 239 odst. 2 o. s. ř. jednak spočívá
výslovně na aktivitě účastníka řízení samotného, jednak
o přípustnosti dalšího opravného prostředku (dovolání) nerozhoduje
odvolací soud, ale podle kritérií daných zákonem o ní rozhodne až
dovolací soud sám. Je proto již pojmově vyloučeno, aby odvolací
soud - v průběhu dosud neskončeného řízení - poskytnul jeho
účastníkům "poučení in eventum", totiž pro případ, že - případně
- nebudou v odvolacím řízení úspěšní.
Z uvedeného posléze vyplývá, že odkaz stěžovatelů na nález
Ústavního soudu publikovaný pod č. 27, sv. č. 1 Sbírky nálezů
a usnesení je nepřípadný; stěžovatelé totiž přehlížejí, že
označený nález Ústavního soudu řešil procesní situaci zcela jinou,
totiž tu, kde přípustnost dovolání vyplývala přímo ze zákona a kdy
o takto přípustném (a podaném) opravném prostředku dovolací soud
- na rozdíl od procesní situace stěžovatelů - byl povinen bez
dalšího meritorně rozhodnout a v tomto smyslu také poučovací
povinnost obecných soudů z ústavního hlediska vyložil.
Ve světle těchto zásad a ve smyslu dnes již ustálených názorů
Ústavního soudu jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako
nedůvodná, aniž by bylo třeba zabývat se i dalšími nálezy
Ústavního soudu, na které stěžovatelé poukázali (
III. ÚS 74/94
,
II. ÚS 79/94,
I. ÚS 151/94
); nezbylo proto než o ní jako takové
rozhodnout, jak z výroku tohoto rozhodnutí je zřejmé.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 19. 9. 1996