Constitutional Court allows appeal against dismissal for delay due to denial of court protection rights.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic declared the Regional Court's dismissal of the appeal for procedural delay invalid. The appellant argued that an administrative error by the lower court led to the late filing of the appeal, which was sent in a single envelope containing two cases. The Court ruled that denying the appeal deprived the party of the opportunity to present evidence and violated their constitutional right to court protection, thus overturning the lower court's decision.
Legislator headnote
AI generated§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Denial of an appeal due to alleged delay, when caused by court error, violates the right to court protection by preventing the party from presenting evidence and arguing the merits of the case.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Odmítnutí odvolání a právo na soudní ochranu
Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní stížnosti
E.F., zast. advokátem JUDr. J.H. proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. l6 Co 261/95, za účasti
Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. M. jako
vedlejšího účastníka,
t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co
261/95, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Dne 3. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad
návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatele řádnou plnou mocí
a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle § 72 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn.
16 Co 261/95, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání
stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne l9. 1.
1995, č.j. 9 C 85/94-15, jímž byla stanovena povinnost žalované
V.M. zaplatit žalobci E.F. částku Kč 4.200,- s 3 % úrokem
z prodlení jdoucím od l. 3. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů
od právní moci rozsudku, a co do částky Kč 68.240,50 byla žaloba
zamítnuta. Odvolací soud shledal opožděnost podaného odvolání
v tom, že dle razítka podatelny soudu I. stupně bylo odvolání,
k jehož podání v daném případě končila patnáctidenní lhůta dne 8.
3. 1995, podáno osobně u soudu až dne 9. 3. 1995.
Stěžovatel namítá, že tento závěr neodpovídá skutečnosti,
neboť odvolání bylo podáno včas. K tomu uvádí, že u Okresního
soudu v Kladně zahájil současně dvě řízení, vedená pod sp. zn.
9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94, proti různým žalovaným, avšak na
stejném skutkovém základě, současně podanými žalobami došlými
soudu dne l8. 4. 1994. U obou věcí byl vyhlášen rozsudek tentýž
den - l9. 1. 1995, současně byly také oba rozsudky doručeny
právnímu zástupci, a to dne 20. 2. 1995. Rovněž současně bylo
proti oběma rozsudkům podáno odvolání prostřednictvím pošty
v Praze 6 dne 7. 3. 1995. Administrativním nedopatřením se stalo,
že obě odvolání byla odeslána v jedné obálce, což je patrné
z odesílací knihy právního zástupce a z obálky, na které jsou
vyznačeny obě věci pod č. 4521 a č. 4522. Po doručení zásilky dne
9. 3. 1995 byla zřejmě obálka s příslušným odvoláním založena do
spisu, sp. zn. 9 C 86/94, a odvolání ve věci, vedené pod sp. zn.
9 C 85/94 z téže zásilky bylo založeno bez jakékoli poznámky.
O tom svědčí, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti,
poznámka na rubové straně odvolání se zněním "na razítku
z podatelny není nic!". Z toho stěžovatel dovozuje, že poznámka
"osobně" byla doplněna dodatečně, avšak neodpovídá skutečnosti,
a proto odvolací soud neměl splněny předpoklady pro postup podle
§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle názoru
stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně
zaručené právo uvedené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Byla mu tak odňata možnost
projednat jeho věc před odvolacím soudem a neměl ani možnost, aby
odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, který považuje
za vadný. Při jednání dne 25. 4. 1996 pak právní zástupce
stěžovatele podání doplnil v tom smyslu, že ve věci nepodal
dovolání podle § 237 písm. f) o.s.ř., neboť v obdobné věci mu
Vrchní soud dovolání odmítl a obdobně postupoval i v jiných
případech. Jako důkaz předložil kopii usnesení Vrchního soudu
v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl,
aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 24 Co
Krajského soudu v Praze, ( předsedkyně senátu l6 Co již u tohoto
soudu není), odkázal na obsah spisu, vedeného pod sp. zn. 9
C 85/94. Zdůraznil, že rozsudek ze dne l9. l. 1995 byl doručen
zástupci žalobce dne 20. 2. 1995 (tedy o jeden den dříve, než je
uvedeno v usnesení odvolacího soudu), takže poslední den odvolací
lhůty byl den 7. 3. 1995 (rovněž o jeden den dříve, než je uvedeno
ve zmíněném usnesení). Podle záznamu na podacím razítku Okresního
soudu v Kladně bylo odvolání žalobce podáno osobně dne 9. 3.
1995, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Dále uvádí, že žalobce ani
jeho zástupce uvedená zjištění nezpochybňovali a odvolací soud
neměl důvod pochybovat o jejich správnosti.
Vedlejší účastnice V.M. se k věci nevyjádřila.
Ústavní soud si k posouzení věci dále vyžádal spisy Okresního
soudu v Kladně, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94.
Ze spisu sp. zn. 9 C 85/94, zjistil, že rozsudek Okresního soudu
ze dne l9. l. 1995 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne
20. 2. 1995 a od tohoto dne běžela patnáctidenní lhůta pro podání
odvolání, která skončila dne 7. 3. 1995. Odvolání ze dne 7. 3.
1995, které je opatřeno podacím razítkem příslušného soudu
s uvedením data 9. 3. 1995 a údajem "osobně", je založeno na č. l.
20, na jehož zadní straně je poznámka "na razítku z podatelny není
nic". Na dalším listu č. 24 na jeho zadní straně je uvedena další
poznámka: "Prosím doplnit údaje na razítku podatelny č.l. 20"
s datem pokynu 9. 5. 1995. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 27. 6. 1995 vyplývá, že rozsudek soudu I. stupně měl být
doručen právnímu zástupci dne 21. 2. 1995 a konec lhůty že připadl
na 8. 3. 1995, což neodpovídá skutečnostem vyplývajícím ze spisu,
jak ostatně poukázal předseda senátu odvolacího soudu ve svém
vyjádření.
Ze spisu vedeného pod sp. zn. 9 C 86/94, pak bylo zjištěno,
že odvolání ze dne 7. 3. 1995 (č.l. 20) je opatřeno podacím
razítkem s datem 9. 3. 1995 a poznámkou "obálka připojena". Obálka
má č.l. 21 a jsou z ní patrné následující údaje - pod adresou
Okresního soudu v Kladně je uvedeno: k č. j. 9 C 85/94 a 9
C 86/94, dále pak jsou uvedena čísla 4521, 4522, která
korespondují s čísly klientských spisů právního zástupce.
Z podacího razítka pošty vyplývá, že zásilka byla předána
k poštovní přepravě dne 7. 3. 1995 s údajem váhy O,027 kg ( tato
váha odpovídá váze 4 listů - obě odvolání byla vyhotovena dvojmo
- s obálkou).
Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nejprve
zabýval tím, zda stěžovatel respektoval při podání ústavní
stížnosti ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda
vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně
jeho práva poskytuje. V daném případě se jedná o to, zda
stěžovatel měl proti napadenému rozhodnutí podat dovolání, které
zákon připouští proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, za
předpokladu, že trpí vadami taxativně uvedenými v ustanovení §
237 o. s. ř. V konkrétním případě přicházelo v úvahu zřejmě
dovolání podle písm. f) uvedeného ustanovení, které uvádí jako
vadu takový postup soudu, kterým je účastníku řízení odňata
možnost jednat před soudem. K tomu je třeba konstatovat, že praxe
obecných soudů při aplikaci tohoto ustanovení nebyla jednotná.
Jestliže odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl
odvolání účastníka řízení jako opožděné (§ 214 odst. 2 písm. a),
§ 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebyl takový postup judikaturou
většinou považován za případ postupu soudu, jímž byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f) o.s.ř.),
a to dokonce ani tehdy, jestliže odvolání bylo zřejmě včasné.
Důvod přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dopadal, dle
judikatury, jen na postup spojený s procesní činností soudu,
nikoli však na samotné soudní rozhodnutí. Například podle
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93, lze za
takový postup považovat to, že účastníku byla postupem soudu
znemožněna účast u jednání, případně znemožněno činit přednesy
a důkazní návrhy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Dále
citované rozhodnutí uvádí, že řešení podobných situací nelze
hledat v interpretaci o.s.ř., ale pouze v novelizaci, která by
výslovně umožnila podat v těchto případech dovolání, podobně, jak
tomu bylo např. u institutu tzv. dovolacího rekurzu podle § 519
zákona č. 113/1895 ř. z.
Jak vyplývá ze zákona č. 238/1995 Sb., bylo s účinností od
1. 1. 1996 do o.s.ř. doplněno ustanovení § 238a, podle jehož odst.
1 písm. e) je vždy přípustné dovolání proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je Ústavní soud
názoru, že by bylo nespravedlivé odmítnout ústavní stížnost
stěžovatele jen pro nevyužití institutu dovolání, když je
pravděpodobné, že v případě dovolání z důvodu uvedeného v § 237
písm. f) o.s.ř. by bylo dovolání odmítnuto, a to s ohledem na v té
době panující soudní praxi. Na stěžovateli nelze patrně požadovat,
aby užil mimořádný opravný prostředek - dovolání, které by bylo
zřejmě neefektivní a neúčinné.
Pokud jde o samotnou podstatu ústavní stížnosti, dospěl
Ústavní soud po prověření spisů Okresního soudu v Kladně, sp. zn.
9 C 85/94 a 86/94, a po provedení důkazů při řízení před Ústavním
soudem k závěru, že argumentace stěžovatele, týkající se omylem
vyznačeného pozdního data odvolání okresním soudem, je věrohodná.
To, že tyto námitky týkající se podání odvolání a důkazy o tom,
zda odvolání bylo včasné, projednává Ústavní soud, jde do značné
míry na vrub toho, že právní úprava platná do 31. 12. 1995 možnost
projednání takových námitek v dovolacím řízení neumožňovala, resp.
upravovala sporně. Nedostatků této úpravy si byl zřejmě vědom
i zákonodárce, když s účinností od 1. 1. 1996 dovolání v těchto
případech výslovně připustil.
S ohledem na uvedené skutečnosti zastává Ústavní soud
stanovisko, že i pro tento případ platí názor zaujatý již Ústavním
soudem v usnesení
sp. zn. II. ÚS 160/94
(usn.č. 13 Sbírky nálezů
a usnesení ÚS ČR, svazek 3), podle kterého v případě, kdy soud II.
stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se
nezabýval námitkami proti rozsudku soudu I. stupně po věcné
stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat
před soudem a porušil tím ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu, které je deklarováno zejména v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní
stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb. napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení rozhodnutí
považuje Ústavní soud v konkrétní věci za spravedlivý prostředek
k otevření možnosti k tomu, aby stěžovatel mohl znovu jednat před
soudem, předložit mu důkazy na podporu svých tvrzení a dosáhnout
projednání věci v řádném odvolacím, resp. i dovolacím řízení.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je
rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny
orgány i osoby.
V Brně dne 25. dubna l996