Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 240/95 ECLI:CZ:US:1996:4.US.240.95 AI generated

Constitutional Court allows appeal against dismissal for delay due to denial of court protection rights.

Case Number IV.ÚS 240/95
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Allowed / Granted

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic declared the Regional Court's dismissal of the appeal for procedural delay invalid. The appellant argued that an administrative error by the lower court led to the late filing of the appeal, which was sent in a single envelope containing two cases. The Court ruled that denying the appeal deprived the party of the opportunity to present evidence and violated their constitutional right to court protection, thus overturning the lower court's decision.

Legislator headnote

AI generated

§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Denial of an appeal due to alleged delay, when caused by court error, violates the right to court protection by preventing the party from presenting evidence and arguing the merits of the case.

Keywords

AI generated
right to court protection procedural delay administrative error appeal dismissal constitutional review evidence presentation fundamental rights

Cited Legislation

AI generated
§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 237 písm. f) občanského soudního řádu
§ 238a odst. 1 písm. e) zákona č. 238/1995 Sb.
§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Odmítnutí odvolání a právo na soudní ochranu

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní stížnosti

E.F., zast. advokátem JUDr. J.H. proti usnesení Krajského soudu

v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. l6 Co 261/95, za účasti

Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. M. jako

vedlejšího účastníka,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co

261/95, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Dne 3. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad

návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatele řádnou plnou mocí

a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle § 72 odst. 4

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje

proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn.

16 Co 261/95, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání

stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne l9. 1.

1995, č.j. 9 C 85/94-15, jímž byla stanovena povinnost žalované

V.M. zaplatit žalobci E.F. částku Kč 4.200,- s 3 % úrokem

z prodlení jdoucím od l. 3. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů

od právní moci rozsudku, a co do částky Kč 68.240,50 byla žaloba

zamítnuta. Odvolací soud shledal opožděnost podaného odvolání

v tom, že dle razítka podatelny soudu I. stupně bylo odvolání,

k jehož podání v daném případě končila patnáctidenní lhůta dne 8.

3. 1995, podáno osobně u soudu až dne 9. 3. 1995.

Stěžovatel namítá, že tento závěr neodpovídá skutečnosti,

neboť odvolání bylo podáno včas. K tomu uvádí, že u Okresního

soudu v Kladně zahájil současně dvě řízení, vedená pod sp. zn.

9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94, proti různým žalovaným, avšak na

stejném skutkovém základě, současně podanými žalobami došlými

soudu dne l8. 4. 1994. U obou věcí byl vyhlášen rozsudek tentýž

den - l9. 1. 1995, současně byly také oba rozsudky doručeny

právnímu zástupci, a to dne 20. 2. 1995. Rovněž současně bylo

proti oběma rozsudkům podáno odvolání prostřednictvím pošty

v Praze 6 dne 7. 3. 1995. Administrativním nedopatřením se stalo,

že obě odvolání byla odeslána v jedné obálce, což je patrné

z odesílací knihy právního zástupce a z obálky, na které jsou

vyznačeny obě věci pod č. 4521 a č. 4522. Po doručení zásilky dne

9. 3. 1995 byla zřejmě obálka s příslušným odvoláním založena do

spisu, sp. zn. 9 C 86/94, a odvolání ve věci, vedené pod sp. zn.

9 C 85/94 z téže zásilky bylo založeno bez jakékoli poznámky.

O tom svědčí, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti,

poznámka na rubové straně odvolání se zněním "na razítku

z podatelny není nic!". Z toho stěžovatel dovozuje, že poznámka

"osobně" byla doplněna dodatečně, avšak neodpovídá skutečnosti,

a proto odvolací soud neměl splněny předpoklady pro postup podle

§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle názoru

stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně

zaručené právo uvedené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl

vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Byla mu tak odňata možnost

projednat jeho věc před odvolacím soudem a neměl ani možnost, aby

odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, který považuje

za vadný. Při jednání dne 25. 4. 1996 pak právní zástupce

stěžovatele podání doplnil v tom smyslu, že ve věci nepodal

dovolání podle § 237 písm. f) o.s.ř., neboť v obdobné věci mu

Vrchní soud dovolání odmítl a obdobně postupoval i v jiných

případech. Jako důkaz předložil kopii usnesení Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl,

aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 24 Co

Krajského soudu v Praze, ( předsedkyně senátu l6 Co již u tohoto

soudu není), odkázal na obsah spisu, vedeného pod sp. zn. 9

C 85/94. Zdůraznil, že rozsudek ze dne l9. l. 1995 byl doručen

zástupci žalobce dne 20. 2. 1995 (tedy o jeden den dříve, než je

uvedeno v usnesení odvolacího soudu), takže poslední den odvolací

lhůty byl den 7. 3. 1995 (rovněž o jeden den dříve, než je uvedeno

ve zmíněném usnesení). Podle záznamu na podacím razítku Okresního

soudu v Kladně bylo odvolání žalobce podáno osobně dne 9. 3.

1995, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Dále uvádí, že žalobce ani

jeho zástupce uvedená zjištění nezpochybňovali a odvolací soud

neměl důvod pochybovat o jejich správnosti.

Vedlejší účastnice V.M. se k věci nevyjádřila.

Ústavní soud si k posouzení věci dále vyžádal spisy Okresního

soudu v Kladně, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94.

Ze spisu sp. zn. 9 C 85/94, zjistil, že rozsudek Okresního soudu

ze dne l9. l. 1995 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne

20. 2. 1995 a od tohoto dne běžela patnáctidenní lhůta pro podání

odvolání, která skončila dne 7. 3. 1995. Odvolání ze dne 7. 3.

1995, které je opatřeno podacím razítkem příslušného soudu

s uvedením data 9. 3. 1995 a údajem "osobně", je založeno na č. l.

20, na jehož zadní straně je poznámka "na razítku z podatelny není

nic". Na dalším listu č. 24 na jeho zadní straně je uvedena další

poznámka: "Prosím doplnit údaje na razítku podatelny č.l. 20"

s datem pokynu 9. 5. 1995. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze

dne 27. 6. 1995 vyplývá, že rozsudek soudu I. stupně měl být

doručen právnímu zástupci dne 21. 2. 1995 a konec lhůty že připadl

na 8. 3. 1995, což neodpovídá skutečnostem vyplývajícím ze spisu,

jak ostatně poukázal předseda senátu odvolacího soudu ve svém

vyjádření.

Ze spisu vedeného pod sp. zn. 9 C 86/94, pak bylo zjištěno,

že odvolání ze dne 7. 3. 1995 (č.l. 20) je opatřeno podacím

razítkem s datem 9. 3. 1995 a poznámkou "obálka připojena". Obálka

má č.l. 21 a jsou z ní patrné následující údaje - pod adresou

Okresního soudu v Kladně je uvedeno: k č. j. 9 C 85/94 a 9

C 86/94, dále pak jsou uvedena čísla 4521, 4522, která

korespondují s čísly klientských spisů právního zástupce.

Z podacího razítka pošty vyplývá, že zásilka byla předána

k poštovní přepravě dne 7. 3. 1995 s údajem váhy O,027 kg ( tato

váha odpovídá váze 4 listů - obě odvolání byla vyhotovena dvojmo

- s obálkou).

Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nejprve

zabýval tím, zda stěžovatel respektoval při podání ústavní

stížnosti ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda

vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně

jeho práva poskytuje. V daném případě se jedná o to, zda

stěžovatel měl proti napadenému rozhodnutí podat dovolání, které

zákon připouští proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, za

předpokladu, že trpí vadami taxativně uvedenými v ustanovení §

237 o. s. ř. V konkrétním případě přicházelo v úvahu zřejmě

dovolání podle písm. f) uvedeného ustanovení, které uvádí jako

vadu takový postup soudu, kterým je účastníku řízení odňata

možnost jednat před soudem. K tomu je třeba konstatovat, že praxe

obecných soudů při aplikaci tohoto ustanovení nebyla jednotná.

Jestliže odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl

odvolání účastníka řízení jako opožděné (§ 214 odst. 2 písm. a),

§ 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebyl takový postup judikaturou

většinou považován za případ postupu soudu, jímž byla účastníku

řízení odňata možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f) o.s.ř.),

a to dokonce ani tehdy, jestliže odvolání bylo zřejmě včasné.

Důvod přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dopadal, dle

judikatury, jen na postup spojený s procesní činností soudu,

nikoli však na samotné soudní rozhodnutí. Například podle

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93, lze za

takový postup považovat to, že účastníku byla postupem soudu

znemožněna účast u jednání, případně znemožněno činit přednesy

a důkazní návrhy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Dále

citované rozhodnutí uvádí, že řešení podobných situací nelze

hledat v interpretaci o.s.ř., ale pouze v novelizaci, která by

výslovně umožnila podat v těchto případech dovolání, podobně, jak

tomu bylo např. u institutu tzv. dovolacího rekurzu podle § 519

zákona č. 113/1895 ř. z.

Jak vyplývá ze zákona č. 238/1995 Sb., bylo s účinností od

1. 1. 1996 do o.s.ř. doplněno ustanovení § 238a, podle jehož odst.

1 písm. e) je vždy přípustné dovolání proti usnesení odvolacího

soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.

S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je Ústavní soud

názoru, že by bylo nespravedlivé odmítnout ústavní stížnost

stěžovatele jen pro nevyužití institutu dovolání, když je

pravděpodobné, že v případě dovolání z důvodu uvedeného v § 237

písm. f) o.s.ř. by bylo dovolání odmítnuto, a to s ohledem na v té

době panující soudní praxi. Na stěžovateli nelze patrně požadovat,

aby užil mimořádný opravný prostředek - dovolání, které by bylo

zřejmě neefektivní a neúčinné.

Pokud jde o samotnou podstatu ústavní stížnosti, dospěl

Ústavní soud po prověření spisů Okresního soudu v Kladně, sp. zn.

9 C 85/94 a 86/94, a po provedení důkazů při řízení před Ústavním

soudem k závěru, že argumentace stěžovatele, týkající se omylem

vyznačeného pozdního data odvolání okresním soudem, je věrohodná.

To, že tyto námitky týkající se podání odvolání a důkazy o tom,

zda odvolání bylo včasné, projednává Ústavní soud, jde do značné

míry na vrub toho, že právní úprava platná do 31. 12. 1995 možnost

projednání takových námitek v dovolacím řízení neumožňovala, resp.

upravovala sporně. Nedostatků této úpravy si byl zřejmě vědom

i zákonodárce, když s účinností od 1. 1. 1996 dovolání v těchto

případech výslovně připustil.

S ohledem na uvedené skutečnosti zastává Ústavní soud

stanovisko, že i pro tento případ platí názor zaujatý již Ústavním

soudem v usnesení

sp. zn. II. ÚS 160/94

(usn.č. 13 Sbírky nálezů

a usnesení ÚS ČR, svazek 3), podle kterého v případě, kdy soud II.

stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se

nezabýval námitkami proti rozsudku soudu I. stupně po věcné

stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat

před soudem a porušil tím ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu, které je deklarováno zejména v čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní

stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb. napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení rozhodnutí

považuje Ústavní soud v konkrétní věci za spravedlivý prostředek

k otevření možnosti k tomu, aby stěžovatel mohl znovu jednat před

soudem, předložit mu důkazy na podporu svých tvrzení a dosáhnout

projednání věci v řádném odvolacím, resp. i dovolacím řízení.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny

orgány i osoby.

V Brně dne 25. dubna l996