Constitutional Court allows restitution claim by lower-priority owner when higher-priority owner remains inactive.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic overturned a regional court decision that denied a restitution claim to a plaintiff. The plaintiff argued she qualified as an entitled person under the Land Law despite lower priority in the sequence of claimants. The court held that the legislature intended to allow claims from lower-priority owners if those in higher positions failed to act within the statutory deadline. Consequently, the court found the lower court violated the right to court protection by denying her standing.
Legislator headnote
AI generated§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.: The failure of a higher-priority entitled person to assert their claim within the legal deadline opens the path for a lower-priority person to successfully file a restitution claim.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
K posloupnosti oprávněných osob při uplatňování restitučních nároků podle zákona o půdě
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 2. května 1997
v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 1995, čj. 15 Co 596/94-83,
t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6.
1995, čj. 15 Co 596/94-83, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek
Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 4. 1994, čj. 6 C 196/93-29,
jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení kupní
a darovací smlouvy ze dne 19. 11. 1963 v části týkající se
nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených,
stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že splňuje znaky
oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, a že je proto legitimována k uplatnění nároku podle
ustanovení § 8 odst. 3 tohoto zákona. Tím, že ji za oprávněnou
osobu ve smyslu citovaných ustanovení nepovažovaly, porušily
obecné soudy právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených
důvodů navrhuje proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření z 11.
4. 1997, že podle jeho názoru nedošlo v projednávané věci
k porušení některého z práv tak, jak je má na mysli Listina.
Označení toho, komu svědčí nárok podle ustanovení § 8 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, koresponduje
označení těch subjektů, které má na mysli § 4 téhož zákona.
Záměrem zákonodárce bylo založit pro uplatnění nároku ve smyslu
§ 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
posloupnost podle § 4 téhož zákona. V podrobnostech pak odkazuje
krajský soud ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci V. a M. D. se postavení vedlejších
účastníků dopisem ze dne 11. 4. 1997 vzdali.
Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není
vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat
právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve
své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 6 C 196/93
Okresního soudu v Jičíně, že stěžovatelka podáním došlým tomuto
soudu dne 18. 8. 1993 se domáhala vydání rozsudku, jímž kupní
a darovací smlouva ze dne 19. 11. 1963, kterou L. K. úplatně
převedla na vedlejší účastníky pozemky, v tomto návrhu blíže
označené, se zrušuje. Z důkazů provedených Okresním soudem
v Jičíně je patrno, že dne 19. 11. 1963 došlo na bývalém Státním
notářství v Jičíně k sepsání kupní a darovací smlouvy mezi L. K.
na straně jedné a vedlejšími účastníky na straně druhé, kterou L.
K. vedlejším účastníkům prodala obytnou a hospodářskou budovu čp.
5 v B. se stavební parcelou za vzájemně dohodnutou kupní cenu Kčs
20 000,-- a současně na ně bezúplatně převedla pozemky náležející
k této budově. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního
úřadu v Jičíně ze dne 3. 3. 1994, čj. PÚ 3019/92/HA, pak dále
vyplývá, že vedlejším účastníkům, kteří zmíněné pozemky darovali
státu, byly tyto pozemky vydány podle zákona č. 229/1991 Sb.
vzhledem ke splnění restituční podmínky uvedené v § 6 odst. 1
písm. h) zákona. Okresní soud v Jičíně dále zjistil, že L. K.
zanechala dosud žijící děti, které však restituční nárok
neuplatnily, neboť tak učinila pouze stěžovatelka, jako sestra
původní vlastnice. V zamítavém rozhodnutí okresní soud dospěl
k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka není
oprávněnou osobou, a navíc vedlejší účastníci ke dni účinnosti
novelizovaného zákona o půdě, tj. k 1. 7. 1993, předmětné pozemky
nevlastnili. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové
napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil.
V důvodech svého rozhodnutí vyslovil odvolací soud přesvědčení, že
osoby ze vzdálenějšího pořadí jsou povolány k uplatnění nároku jen
tehdy, jestliže osoby z bližšího pořadí ke dni 1. 7. 1993, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb., novelizující zákon č.
229/1991 Sb., již nežily. Krajský soud tím zaujal negativní
stanovisko k názoru stěžovatelky, že osoby ze skupin ve
vzdálenějším pořadí jsou povolány k uplatnění nároku i tehdy, když
žádná z oprávněných osob ze skupin v bližším pořadí nárok
neuplatní.
Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR
z 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, je, pokud jde o aplikaci zákona č.
403/1990 Sb., uveden názor, že nepodají-li včas výzvu k vydání
věci osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných
osob (§ 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), náleží právo na vydání
věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách, pokud nárok
na vydání věci včas uplatnily. V rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. 6 Co 587/94, se
konstatuje, že oprávněnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 3
zákona o půdě je původní vlastník a v případě, že již nežije,
osoba výslovně jmenovaná v ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) - e)
zákona o půdě, domáhající se v zákonné lhůtě návrhem u soudu buď
zrušení původní darovací smlouvy ohledně těch pozemků, které byly
darovány v tísni další osobě fyzické či byly takové osobě
bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na
budovu. V jiném rozsudku, a to Městského soudu v Praze ze dne 13.
9. 1994, čj. 33 Ca 93/94-13, zaujal tento soud názor, že samotná
existence osoby uvedené v lepším pořadí nevylučuje uplatnění
nároku osobou uvedenou v pořadí pozdějším. Z ustanovení § 4 odst.
2 zákona o půdě vyplývá, že oprávněnými osobami jsou všechny osoby
v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin neznamená,
že existují-li osoby uvedené pod písm. a), nemohou nárok úspěšně
uplatňovat osoby uvedené pod písm. b) - e), jestliže osoby uvedené
pod písm. a) svůj nárok neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo.
Také Ústavní soud sdílí uvedené závěry, a proto i názor
stěžovatelky, že ani zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by
eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách,
jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším.
Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí, podle názoru Ústavního
soudu, otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí,
neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob,
jichž se zmírnění následků majetkových křivd týká. Jinými slovy,
uspokojení nároků i těchto dalších oprávněných osob odpovídá
smyslu a účelu zmíněného restitučního zákona.
Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové, aniž by se zabýval
dalšími aspekty projednávané věci, neuznal stěžovatelce postavení
osoby oprávněné podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle ustanovení
§ 8 odst. 3 (nyní odst. 4) citovaného zákona, porušil tím její
právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, nikoli
tedy právo podle článku 11 Listiny, předpokládající vlastnictví
již konstituované. Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní
stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. května 1997