Constitutional Court dismisses complaint as lower courts correctly applied property law principles.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings ordering the removal of a building. The applicant claimed her property rights were violated, but the Court found the lower courts correctly determined ownership based on a sales contract and applicable agricultural laws. The Court ruled that it could not re-evaluate factual findings or the application of civil law provisions, limiting its review to procedural principles.
Legislator headnote
AI generated§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court does not re-evaluate factual findings or the application of civil law provisions by ordinary courts, limiting its review to constitutional procedural principles.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Vymezení rámce, v němž soudy nezávisle vykonávají svou činnost
Ústavní soud České republiky
rozhodl po ústním jednání dne
20. června 1995, v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J.,
zastoupené za účasti vedlejšího účastníka J. K., o zrušení
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7
C 522/91, o odstranění stavby, t a k t o :
Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna
1993, sp. zn. 7 C 522/91, a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se
z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í
I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se
stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne
9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, jímž byl zamítnut návrh na
odstranění stavby, podaný podle § 135c občanského zákoníku.
V uvedených rozhodnutích soudů spatřuje stěžovatelka omezení svého
vlastnického práva a tím porušení čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Okresního soudu
v Jindřichově Hradci si vyžádal spis.
Ve svém vyjádření ze dne 15. března 1995 předseda senátu
Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkazuje na odůvodnění
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 5 Co 210/94. Současně vyjadřuje stanovisko, podle
kterého citovaným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, neboť navrhovatelce bylo pouze
odepřeno právo na odstranění stavby na jejím pozemku, přičemž se
ve vyjádření interpretuje obsah čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod pouze v souvislosti se zásahy státu do vlastnického
práva.
II. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka se v řízení před obecnými
soudy vůči odpůrci J. K. domáhala odstranění stavby podle § 135c
občanského zákoníku, a to s poukazem na skutečnost, že je
vlastnicí pozemku, na němž stavba stojí a jenž jí byl navrácen
podle § 57 odst. 5 zákona č. 162/1990 Sb., jakož i s poukazem na
neoprávněnost dané stavby.
Okresní soud v Jindřichově Hradci v odůvodnění rozsudku ze
dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, z výpovědí navrhovatelky
i odpůrce konstatuje zjištění skutečnosti, že vlastníkem stavby je
odpůrce. Tento závěr v souvislosti s výpovědí odpůrce je
v odůvodnění rozsudku podepřen i odkazem na kupní smlouvu č. RI
969/84, na základě které, podle zjištění soudu, odpůrce stavbu
nabyl od svého otce J. K.. Ústavní soud z uvedené smlouvy,
předložené stěžovatelkou, zjistil, že v ní stavba, jejíž
odstranění bylo navrhováno, obsažena není.
Jelikož předmětná stavba vznikla na pozemku, který byl
v družstevním užívání, a byla postavena jednotným zemědělským
družstvem, Okresní soud v Jindřichově Hradci vykonal svědecké
dokazování ohledně vzniku stavby. Svědci, vyslechnutí u jednání
dne 14. dubna 1992 shodně vypověděli v tom smyslu, že předmětnou
stavbu stavělo družstvo, a to nikoli s úmyslem stavět pro sebe,
nýbrž s úmyslem stavět pro J. K., otce odpůrce v řízení před
obecnými soudy (jako náhradu za nemovitost jím vnesenou do
družstva).
Po vykonání uvedeného dokazování Okresní soud v Jindřichově
Hradci dospěl k závěru, podle něhož stavba vznikla oprávněně,
jelikož družstvo stavělo na pozemku, k němuž mělo právo
družstevního užívání, v důsledku čehož se právní poměr
navrhovatelky ke stavbě, stojící na jejím pozemku, řídí zákonem č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozsudku ze
dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
III. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný
proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky)
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem,
zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno
takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České
republiky.
V posuzované věci soudy skutkovými i právními zjištěními
dospěly k závěru, podle něhož je vlastníkem stavby, jejíž
odstranění bylo navrhováno, J. K., odpůrce v řízení před obecnými
soudy. Odmítnutí návrhu na odstranění stavby je pak zdůvodněno
skutečností, podle níž stavba vznikla oprávněně, jelikož družstvo
stavělo na pozemku, k němuž mělo právo družstevního užívání,
v důsledku čehož se právní poměr navrhovatelky ke stavbě, stojící
na jejím pozemku, řídí zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Ústavní soud České republiky ve své judikatuře zaujal
stanovisko (
III. ÚS 23/93
), podle kterého z ústavního principu
nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též
zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu),
resp. skutkového stavu (§ 250f občanského soudního řádu); jestliže
obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského
soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"
hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně
zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým
hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného důvodu Ústavní soud
nehodnotil způsob, jakým obecné soudy vyhodnotily způsob nabytí
vlastnictví vznikem věci, jakož i přechod vlastnictví na základě
smlouvy č. RI 969/84. Ústavní soud se v posuzované věci omezil
důsledně na již zmíněné ústavní aspekty dodržení principů řádného
procesu a právního státu.
Pokud stavba na pozemku stěžovatelky vznikla oprávněně (podle
zjištění obecných soudů se jedná o roky 1960-1961), pak podle
tehdejších právních předpisů (§ 24 zákona č. 49/1959 Sb.,
o jednotných zemědělských družstvech) mohlo být jejím vlastníkem
jenom družstvo. J. K., otec odpůrce v řízení před obecnými soudy,
mohl pak vlastnictví předmětné stavby nabýt buď vydržením nebo
převodem. V řízení před obecnými soudy nebyla o převodu učiněna
žádná zmínka a případné vydržení by vylučovalo uplatnění § 8 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při
aplikaci režimu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, jsou tímto vyloučeny fyzické osoby v postavení povinných
osob. Když obecné soudy konstatují, že právní poměr stěžovatelky
ke stavbě, jejíž odstranění bylo navrhováno, se řídí podle
citovaného zákona, pak jeho aplikace musí být spjata s postavením
družstva ve smyslu povinné osoby (tj. vlastníka). Takový závěr
soudů je ale v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Z tohoto důvodu nutno
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 5 Co 210/94, a rozsudek Okresního soudu
v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91,
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky.
IV. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (
III. ÚS 102/94
,
III. ÚS 114/94). Patří mezi ně posouzení ústavnosti aplikovaného
ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.), dále posouzení ústavnosti interpretace daného
ustanovení při jeho aplikaci, samotná aplikace a dodržení
ústavními zákony chráněných procesních práv.
Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před
obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu a právního
státu, nezabýval se, a protože není součástí soustavy obecných
soudů a jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí,
patřících do pravomoci obecných soudů, ani se nemohl zabývat
ústavností posuzovaných rozhodnutí z hlediska ústavních
subjektivních hmotných práv. V dané věci se tudíž nezabýval
přípustností nuceného omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod) z hlediska § 135c občanského
zákoníku, jeho obsahu, interpretace a aplikace.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 20. června 1995