Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements under the Constitutional Court Act.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Jan Houžvička against administrative decisions. The applicant repeatedly failed to comply with the mandatory requirement of legal representation by a lawyer, despite prior warnings in similar cases. The court ruled that issuing further deadlines to correct this defect would be an ineffective and formalistic approach, as the applicant had already been sufficiently informed of the necessity of counsel.
Legislator headnote
AI generated§ 30, § 31, § 41, § 43 of the Constitutional Court Act; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without issuing a new deadline for correction if the applicant has been repeatedly informed of the mandatory requirement for legal representation in identical prior proceedings.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018 č. j. 6 Afs 180/2018-48, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2018 č. j. 31 Af 45/2017-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2018 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích, kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel již na Ústavní soud opakovaně v různých věcech obrátil včetně shodného požadavku na odstranění povinnosti právního zastoupení a placení soudních poplatků (např. ve věcech vedených pod
sp. zn. I. ÚS 44/15
,
II. ÚS 112/2015
,
I. ÚS 1053/15
,
III. ÚS 2195/15
,
III. ÚS 3688/15
,
III. ÚS 2106/17
,
II. ÚS 2668/18
a v mnoha dalších). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem, a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. listopadu 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj