I.ÚS 2906/17 — I.ÚS 2906/17 — Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Lenka, zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 259/2017-103 ze dne 13. 7. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 9 C 9/2016-80 ze dne 7. 3. 2017 vyhověl žalobě Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest (dále jen "vedlejší účastnice") o určení, že při uzavírání pracovního poměru mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem dne 1. 3. 2010 byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou uvedené v § 39 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném k 1. 3. 2010 (výrok I.). Okresní soud dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit úspěšné vedlejší účastnici k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 22 328 Kč. K odvolání stěžovatele, které směřovalo toliko do nákladů řízení, krajský soud usnesením č. j. 23 Co 259/2017-103 ze dne 13. 7. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, načež stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 1 537 Kč. Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že po něm není možno spravedlivě požadovat náhradu nákladů zastoupení vedlejší účastnice advokátem, neboť se nejedná o náklady potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel se v této souvislosti dovolával nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1011/12 ze dne 20. 2. 2014, presumujícího neúčelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení státu advokátem, od nějž se podle stěžovatele obecné soudy nedůvodně odchýlily. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že závěry vyslovené v citovaném nálezu dopadají i na příspěvkové organizace za předpokladu, že tyto jsou 1) zřízeny státem, 2) podřízeny státu, 3) rozpočet na vlastní činnost jim poskytuje stát, 4) disponují vlastním právním oddělením a 5) řeší běžný, např. pracovněprávní spor. Dle stěžovatele za těchto okolností neexistuje, vyjma právní subjektivity, žádný rozdíl mezi vedlejší účastnicí, která je příspěvkovou organizací s výše vymezenými atributy, a organizační složkou státu. Stěžovatel krom toho namítl, že krajský soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění, neboť jednak není pravda, že by vedlejší účastnice získávala finanční prostředky na zajištění svého provozu od jiných subjektů než od státu, a dále krajský soud pominul, že vedlejší účastnice disponuje vlastním právním oddělením zaměstnávajícím osoby s právnickým vzděláním. Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele i obsah napadeného soudního aktu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Podstata stížnostního návrhu spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této rozhodovací činnosti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno. Nic takového v projednávané věci zjištěno ovšem nebylo. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy s ohledem na výsledek řízení správně rozhodly o náhradě nákladů řízení podle základní zásady úspěšnosti ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se současně na podkladě stěžovatelem podaného opravného prostředku zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení vynaložených vedlejší účastnicí, a to i v kontextu stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu. Jeho závěrům, jež jsou přehledně a přiléhavě rozvedeny v odůvodnění napadeného usnesení, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepřísluší mu je tedy ani jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s argumenty, o něž bylo napadené rozhodnutí opřeno, neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K námitkám stěžovatele stran rozporů ve skutkových zjištěních Ústavní soud podotýká, že ke zdrojům příjmů příspěvkových organizací se krajský soud vyjadřoval v rovině obecné a v tomto ohledu jsou jeho závěry nepochybně správné. Závěr krajského soudu o nedostatku právní erudice zaměstnanců vedlejší účastnice je pak třeba vnímat v kontextu zjištění soudu prvního stupně, že vedlejší účastnice poskytuje právní poradenství v oblasti evropských dotací a nikoliv v oblasti pracovněprávní. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádný rozpor, jenž by bylo možno hodnotit jako porušení principů spravedlivého procesu, neshledal. Za daných okolností Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu