I.ÚS 3345/17 — I.ÚS 3345/17 — Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti FICOM, v. o. s., Záběhlická 3156/65, Praha 10, zastoupených JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015, č. j. 13 C 365/2010-190, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 17 Co 192/2016-207, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 17 Co 192/2016-213, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2017, č. j. 26 Cdo 241/2017-227, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 10. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka se žalobou v řízení před obecnými soudy domáhala na Společenství vlastníků jednotek domu, Šípková 2790/2, 2791/4 a 2792/6 zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 102.293,60 Kč. Důvodem měla být především ta skutečnost, že vedlejší účastnice užívala majetek stěžovatelky - systém Grad 2000 sloužící ke sběru dat pro vyúčtování tepla. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015, č. j. 13 C 365/2010-190, zamítnuta, a to z důvodu absence pasivní legitimace na straně vedlejší účastnice. Předmětné zařízení má jednotlivá čidla umístěná v bytech a centrální jednotku umístěnou ve společné části domu. Předmětné zařízení, tj. společné teplotní jednotky a počítačová centrála jsou umístěny ve společných částech domu a v bytech jsou umístěny pouze čidla snímající teplotu. Odtud se naměřená data sbírala a vyhodnocovala společností Servisní a marketingové služby datových systémů s. r. o. Teplice (SMS s. r. o.). Celý bytový objekt tak byl v případě dodávek tepla závislý na zařízení GRAD 2000. Stěžovatelka dále uvedla, že vedlejší účastnice na základě mandátní smlouvy mezi ní a společností SMS, s. r. o., získávala užitky v získávání dat ze zařízení a dále tyto zužitkovala. Tím se měla vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky obohatit ve smyslu § 451 zákona č. 64/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. O podané žalobě rozhodl okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelkou tvrzená mandátní smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí a společností SMS, s. r. o., nemůže zakládat povinnost vedlejší účastnice plnit z titulu neplatné smlouvy. Okresní soud mimo jiné uvedl, že vedlejší účastnice instalované zařízení nijak neužívala a žádná data z tohoto zařízení nezískávala. Pokud někdo informace, tedy data z tohoto zařízení získával, tak to byla společnost SMS, s. r. o. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, resp. opravným usnesením, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že zařízení GRAD 2000 se dostalo do faktické dispozice vedlejší účastnice v důsledku prodeje jednotlivých bytových jednotek městem Ústí nad Labem, nikoliv poskytnutím plnění stěžovatelkou. Dále krajský soud uvedl, že z pouhého pojmu správy nelze dovozovat osobní majetkovou odpovědnost vedlejší účastnice za vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním zařízení, které v důsledku sloužilo k řádnému naplňování bytových potřeb vlastníků jednotlivých bytových jednotek. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že se obecné soudy nezabývaly tím, že zařízení bylo zprvu užíváno na základě smlouvy s městem Ústí nad Labem, později na základě podnájemních smluv s městem, přičemž poté si jej měla vedlejší účastnice odkoupit. Smlouva s městem byla později prohlášena za neplatnou, čímž došlo i k zneplatnění podnájemních smluv. Zařízení však zůstalo nadále v držení vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud mylně zabýval vztahem mezi stěžovatelkou a městem Ústí nad Labem z uzavřené a následně zneplatněné smlouvy o dílo. Nejvyšší soud se nezabýval tím, zda vedlejší účastnice zařízení GRAD 2000 užívala a proč. Stěžovatelka rovněž uvedla, že rozúčtování tepla za pomoci majetku stěžovatelky je správou domu. Soudy se podle stěžovatelky nezabývaly všemi důkazy a v jejich řízení docházelo k průtahům. Vydání rozhodnutí po více jak sedmi letech, jehož výsledkem je pouze posouzení otázky pasivní legitimace, nepovažuje stěžovatelka za rozhodnutí spravedlivé a ani rozhodnuté v přiměřené lhůtě. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelky z toho důvodu, že žalovanou, resp. vedlejší účastnici, nepovažovaly v daném sporu za pasivně legitimovanou. Z ústavněprávního hlediska se jedná typicky o věc podústavního práva, do jehož výkladu, jak shora uvedeno, Ústavní soud v zásadě nezasahuje. Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy svůj závěr logicky zdůvodnily. Byť způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje. Za podstatnější považuje Ústavní soud tu část argumentace stěžovatelky, jež směřuje proti průtahům v řízení. Pokud stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem v roce 2010 a ten rozhodl až v listopadu 2015 tak, že ve sporu neshledal pasivní legitimaci vedlejší účastnice, je doba soudního řízení nepřiměřeně dlouhá. Na druhou stranu z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatelka využila procesní prostředky, jež jsou jí dány k ochraně před průtahy v řízení. Tato skutečnost však na délce samotného řízení ničeho nemění. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu