IV.ÚS 3373/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti výroku pod bodem I, proti části výroku pod bodem II, kterým byl upraven styk otce s dětmi v sudý týden v roce od středy 15.30 hod. do čtvrtka 19.00 hod. a proti výroku pod bodem III a IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. července 2017 č. j. 35 Co 97/2017-193, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení a 1) Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, 2) Ch. V. a 3) města Turnov, Antonína Dvořáka 335, 511 01 Turnov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "matka") rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 7. 2017 č. j. 35 Co 97/2017-193 ve výše uvedeném rozsahu s tím, že podle názoru stěžovatelky rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti, Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve věcí péče o nezletilého F. a nezletilou K., zastoupených opatrovníkem městem Turnov, v řízení o úpravě péče a výživy k nezletilým dětem na dobu před i po rozvodu a o styku rozhodl tak, že pod bodem I výroku svěřil obě nezletilé děti do péče matky a to na dobu před i po rozvodu manželství rodičů a otci uložil přispívat na výživu nezletilého F. částkou 8 000,- Kč měsíčně a na nezletilou K. částkou 6 000,- Kč měsíčně, dále stanovil výživné na tvorbu úspor částkou 8 000,- Kč měsíčně pro každé z obou nezletilých dětí, které je otec povinen zasílat na účet založený matkou u vybraného bankovního ústavu na jména nezletilých dětí, otci dále uložil uhradit dlužné výživné na obě nezletilé děti ve výši 103 500,- Kč a 85 500,- Kč za období od února 2016 do října 2016, které je otec povinen zaplatit na účet založený matkou u vybraného bankovního ústavu na jména obou nezletilých dětí. Výrokem pod bodem III okresní soud upravil styk otce s oběma nezletilými dětmi. Dalšími výroky pod body IV a V rozhodl o nákladech řízení.

O výši výživného a jeho nedoplatku rozhodl soud prvního stupně s vědomím toho, že až do ledna 2016 platil otec matce 45 000,- měsíčně, přičemž v období od února do října 2016 přispíval otec na výživu každého z obou nezletilých dětí částkou 4 500,- Kč měsíčně.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I a II o výživném, výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že nově upravil rozsah styku otce s oběma nezletilými dětmi a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry ohledně výše výživného na obě nezletilé děti, přičemž důvod ke změně rozsudku soudu prvního stupně shledal pouze v otázce úpravy styku otce s oběma nezletilými dětmi, resp. s rozsahem tohoto styku. Důvodem byla zejména skutečnost, že i když rodiče spolu v dubnu 2016 uzavřeli dohodu o úpravě styku s oběma nezletilými dětmi, nijak tím nebyly neodstraněny problémy při realizaci styku. Odvolací soud proto styk nově upravil, přičemž vzal v úvahu především závěry vyplývající ze znaleckého posudku PhDr. Karla Noska ze dne 23. 6. 2016 a ze zpráv opatrovníka a PhDr. Jitky Selingerové z Centra intervenčních a psychosociálních služeb Libereckého kraje.

III. V ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení stěžovatelka nesouhlasí s výší výživného, které soudy stanovily na obě nezletilé děti. Podle jejího názoru měla být výše výživného daleko vyšší i s ohledem na doporučení podle "pomocné tabulky Ministerstva spravedlnosti". Pokud jde o dlužné výživné, je stěžovatelka přesvědčena, že obě tyto částky (tj. 103 500,- Kč a 85 500,- Kč) měly být uhrazeny k jejím rukám, nikoli na účty obou nezletilých dětí, jak shodně rozhodly oba soudy.

Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud výši výživného stanoveného soudem prvního stupně potvrdil, aniž vysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od výše výživného uvedené v "pomocné tabulce MS ČR". Stěžovatelka připomíná, že průměrný měsíční výdělek otce obou nezletilých dětí se pohybuje v částkách přes 200 000,- Kč měsíčně čistého a obě nezletilé děti by se proto měly podílet na takto vysoké životní úrovni svého otce v daleko vyšším rozsahu, než jim přiznaly oba soudy. Stěžovatelka proto tvrdí, že jak výživné, tak i spořící částka výživného nebyly soudy stanoveny podle zákonných kritérií a tím došlo k porušení práva ve smyslu čl. 36 Listiny.

Podle názoru stěžovatelky odvolací soud nevzal v úvahu námitky stěžovatelky ohledně přespávání nezletilého F. u otce, neboť zprávy třídní učitelky nezletilého F. vypovídají o tom, že nezletilý je v případě, že nastupuje školní výuku poté, co přespal u otce, "rozhozený", nesoustředěný a dochází ke zhoršení jeho školního prospěchu, což se však v případě předcházející pobytu nezletilého F. u matky nestává.

Stěžovatelka namítá, že soudem prvního stupně uložená povinnost otci hradit náklady státu, v daném případě náklady spojené s odměnou soudního znalce, nebyla odvoláním dotčena, z tohoto důvodu odvolací soud nemohl o této povinnosti opětovně rozhodnout jinak.

IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky přípustnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V. Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci Ústavní soud žádný exces v rozhodovací činnosti odvolacího soudu nezjistil, nebyl důvodný ani kasační zásah Ústavního soudu z hlediska dotčení stěžovatelky na jejích ústavně zaručených právech.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

V ústavní stížnosti uplatněné námitky stěžovatelky jsou prostým nesouhlasem s rozhodnutím odvolacího soudu v těch částech výroku, v nichž tento soud zcela nevyhověl odvolacím námitkám stěžovatelky a rozhodl jinak. Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud pochybil, pokud dlužné výživné neuložil zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám matky, ale na účty obou nezletilých dětí, přičemž toto své rozhodnutí řádně neodůvodnil, není opodstatněné.

Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se zákonnými kritérii, vymezenými v ustanovení § 913 odst. 1 občanského zákoníku, řídil. K tomu lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku na straně 3 a 4. Pokud se týká námitky stěžovatelky, že dlužné výživné mělo být hrazeno otcem k jejím rukám a nikoli na účty obou nezletilých dětí, je zjevné, že stěžovatelka pominula skutečnost, že odvolací soud výslovně uvedl, že k takovému postupu není důvod za situace, v níž "potřeby dětí již byly v uvedeném období i s přispěním otce uspokojeny, a je v zájmu nezletilých, aby jim uvedené částky otec zaplatil na jejich účty, a zvýšil tak jejich úspory určené k zajištění jejich potřeb v budoucnosti". Odvolací soud tak nepochybně rozhodl s ohledem na nejlepší zájem obou nezletilých dětí, neboť jejich potřeby byly v období únor až říjen 2016 zčásti saturovány otcem, který pravidelně platil každému z nezletilých dětí na jeho výživu částku 4 500,- Kč měsíčně a zčásti byly nepochybně hrazeny i na základě zákonné vyživovací povinnosti stěžovatelky k oběma nezletilým dětem, ať již ve formě výkonu péče o ně, resp. i dalším finančním přispěním. Oba ve věci rozhodující soudy nezjistily, že by potřeby obou nezletilých dětí byly nadstandardní; naopak odvolací soud konstatoval, že i po provedeném dokazování bylo zjištěno, že "obě nezletilé děti mají obvyklé potřeby dětí jejich věku".

V případě úpravy styku vzal odvolací soud v úvahu tvrzení stěžovatelky a zprávy třídní profesorky, že nezletilý F. jeví v průběhu školní výuky znaky nesoustředěnosti, přičemž vlivem nepozornosti neplní zcela zadané úkoly a tím dochází ke zhoršení jeho prospěchu ve škole, a nově upravil rozsah i četnost styku otce s oběma nezletilými dětmi. V takové formě a rozsahu úpravy styku otce s nezletilými dětmi neshledal Ústavní soud žádný protiústavní exces.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti odvolává na údaje uvedené v orientační tabulce Ministerstva spravedlnosti týkající se poměru čistého měsíčního příjmu otce ve vztahu k procentnímu vyjádření výše stanoveného výživného. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že použití těchto tabulek pro výpočet výše výživného je pouze orientační a zcela nezávazné (viz např. usnesení ze dne 5. 9. 2017

sp. zn. II. ÚS 985/17

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí v napadeném rozsahu z hlediska ústavněprávního obstojí, neboť vychází z relevantních zákonných ustanovení a skutkové a právní závěry jsou v něm dostatečným způsobem vyloženy.

Ústavní soud závěrem připomíná, že stanovení výživného na nezletilé dítě, a posouzení všech relevantních okolností s ohledem na všechna zákonná kritéria, je úkolem opatrovnických soudů. Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat jejich závěry, nejsou-li extrémně excesivní.

Ústavní soud ze všech důvodů výše vyložených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu