I.ÚS 2295/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., t.č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Hanou Finkovou, advokátkou, se sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. 3 T 11/2014, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2015 sp. zn. 7 To 58/2015 a proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 13. července 2017 č. j. MSP-657/2016-OJD-SPZ/12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností ze dne 24. 7. 2017 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na právní pomoc před soudy podle článku 37 odst. 2 Listiny, právo na projednání věci v přítomnosti stěžovatele a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle článku 38 odst. 2 Listiny a presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny.

2. Rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem (dále "krajský soud") ze dne 22. 4. 2015 byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a také povinnosti úhrady za nemajetkovou újmu. Vrchní soud v Praze (dále "vrchní soud") zamítnul stěžovatelem podané odvolání svým usnesením ze dne 14. 7. 2015, neboť shledal, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku bylo provedeno v souladu se zákonem a nebyly zjištěny žádné podstatné vady. Dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel nepodal, avšak podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona Ministerstvu spravedlnosti ČR.

3. Stěžovateli byl pro toto řízení ustanoven obhájcem ex offo advokát JUDr. Jiří Císař, který byl zproštěn obhajoby a dne 16. 3. 2015 byl usnesením krajského soudu č. j. 3 T 11/2014-894 ustanoven stěžovateli obhájcem JUDr. Jaroslav Belda. Stěžovatel tvrdí, že žádal v průběhu soudního řízení krajský soud o změnu obhájce, neboť dle jeho názoru tento nepostupoval v souladu s jeho pokyny a dále tvrdí, že soud na jeho žádost nijak nereagoval. Dále stěžovatel tvrdí, že proti tomuto rozsudku stěžovatel sám, pro úmyslnou nečinnost obhájce, podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále "vrchní soud"), který rozsudek krajského soudu potvrdil. Podání mimořádného opravného prostředku - dovolání k Nejvyššímu soudu ČR bylo dle stěžovatele obhájcem zmařeno. Stěžovatel tedy podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona Ministerstvu spravedlnosti ČR, které podnět odložilo s tím, že jde o podnět opakovaný, neboť v roce 2016 podala tento podnět matka stěžovatele, přičemž tehdy neshledal ministr spravedlnosti zákonný důvod k podání této stížnosti.

4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není jakýkoli procesní prostředek, který je sice způsobilý změnit nepříznivou situaci stěžovatele, avšak stěžovateli přímo nepřísluší. Takovým prostředkem je i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu), která není v dispozici stěžovatele; ten může dát k jejímu uplatnění pouze podnět (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 9/94

ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). S podáním podnětu však není spojeno zahájení žádného soudního řízení, závisí na ministru spravedlnosti, který může podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, aby po posouzení splnění podmínek k jejímu podání rozhodl, zda podnětu vyhoví či nikoli (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 557). Ze žádného právního předpisu totiž nevyplývá nárok na projednání takového podnětu a tomu odpovídající povinnost Ministerstva spravedlnosti takovému podnětu vyhovět (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 100/14

ze dne 6. 5. 2014). Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 476/01

ze dne 5. 10. 2001, usnesení

sp. zn. I. ÚS 475/03

ze dne 1. 10. 2003, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2138/08

ze dne 24. 9. 2008). Z uvedeného vyplývá, že nečinnost Ministerstva spravedlnosti nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení § 266 tr. řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1110/08

ze dne 20. 5. 2008).

5. Pokud jde námitky stěžovatele k tomu, že se krajský soud nevyjádřil k jeho žádosti na změnu obhájce a námitky k činnosti tohoto ustanoveného obhájce v trestním řízení, Ústavní soud ze stížnosti stěžovatele zjistil, že nepodal proti rozhodnutí vrchního soudu opravný prostředek v podobě dovolání. Stěžovatel tedy především nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 4012/13

ze dne 24. 2. 2014).

6. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka