II.ÚS 2720/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HELP Car - nezávislá likvidatura s. r. o., se sídlem Špačkova 839, Praha 6 - Suchdol, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 10. 2014, č. j. 24 C 212/2011-140, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 20 Co 285/2015-173, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 23 Cdo 4471/2016-203, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo dle stěžovatelky porušeno i její právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na stejné rozhodování ve stejných věcech, zaručené čl. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že obecné soudy nerespektovaly princip plného odškodnění formulovaný v judikatuře Ústavního soudu.

2. Stěžovatelka rekapituluje, že se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody na vozidle, ke které došlo v důsledku dopravní nehody. Konkrétně se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši odpovídající ceně opravy vozidla (413.996,- Kč) a dále nákladům na vypracování znaleckého posudku (3.600,- Kč) a uhrazeného nájemného za pronájem náhradního vozidla (138.928,- Kč). Jelikož stěžovatelce bylo žalovaným (v původním řízení) uhrazeno toliko 179.600,- Kč, domáhala se rozdílu mezi těmito částkami (376.934,- Kč) žalobou před obecnými soudy.

3. Obecné soudy však stěžovatelce požadovanou náhradu škody nepřiznaly, a to s odůvodněním, že šlo o případ tzv. totální škody a oprava byla zjevně neúčelným postupem, neboť její cena převyšovala obvyklou cenu vozidla před havárií (cca. 400.000,- Kč). Podle závěru obecných soudů byla stěžovatelka plně odškodněna - právě v rozsahu 400.000,- Kč (tj. přiznaná částka 179.600,- Kč a cena zbytků vozidla, vyčíslená na 220.400,- Kč).

4. Stěžovatelka ovšem s takovým postupem nesouhlasí a považuje jej za rozporný se svými ústavně garantovanými právy i s judikaturou Ústavního soudu. Podle jejího názoru by to měl být poškozený, kdo určuje způsob náhrady škody a v tomto případě navíc cena opravy převyšovala obvyklou cenu vozidla toliko nepatrně.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud ve své judikatuře - jak tvrdí i stěžovatelka - formuloval princip plného odškodnění a přiznal mu ústavní ochranu. Např. ve věci

sp. zn. II. ÚS 795/16

(nález ze dne 27. 4. 2017) konstatoval, že "povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné ztráty a škody představuje úhelný princip mezinárodního práva lidských práv a nachází svůj odraz také v trestním a civilním právu národních států. Odškodněním je chápána škála opatření s cílem napravit způsobenou újmu a uvést oběť do postavení, ve kterém se nacházela před protiprávním jednáním, a to v rozsahu, v jakém je to možné."

8. Zároveň však Ústavní soud tamtéž zdůraznil, že "(...) uznává argument Nejvyššího soudu v tom ohledu, že i škůdce má být chráněn proti excesivním nákladům, které by v důsledku jednání poškozeného, bez souvislosti se škodnou událostí, a tudíž mimo kontrolu škůdce mohly vzniknout. Případné excesy v jednání poškozeného (např. příliš drahá či neefektivní oprava) však mohou být v řízeních o náhradu škody korigovány - je ostatně úkolem obecných soudů nalézt v řízení spravedlivou rovnováhu mezi právem chráněnými zájmy všech účastníků řízení."

9. V nyní projednávané věci pak Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při výkladu podústavního práva nevybočily z mantinelů stanovených jim ústavním pořádkem a judikaturou Ústavního soudu a věc posoudily ústavně konformně. Stěžovatelka byla odškodněna v plném rozsahu, tj. v rozsahu odpovídajícím obvyklé (tržní) ceně vozidla před havárií, tedy v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve shora citovaném nálezu

sp. zn. II. ÚS 795/16

. Proti právnímu názoru obecných soudů, podle něhož by náhrada škody formou uhrazení nákladů vynaložených na opravu byla neefektivní a neúměrně by zatěžovala žalovanou, tak nemá Ústavní soud ústavněprávních výhrad.

10. Ústavní soud proto shrnuje, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu