III.ÚS 3160/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti QUICKHAUS, s. r. o., sídlem Roháčova 188/37, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, sídlem Šumavská 991/31, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017 č. j. 32 Cdo 2655/2017-250 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 91 Co 167/2016-220, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Richter + Frenzel s. r. o., sídlem U Technoplynu 1572/1, Praha 14 - Kyje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Přestože stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti rubrikované usnesení Nejvyššího soudu nezahrnula, z jejího obsahu (a zvláště ze skutečnosti, že jeho kopii k ústavní stížnosti přiložila) je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008

sp. zn. II. ÚS 256/08

), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 č. j. 15 C 382/2014-166 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 68 165 Kč s příslušenstvím (co do částky 5 944 Kč s příslušenstvím současně obvodní soud řízení zastavil).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu k odvolání vedlejší účastnice změnil tak, že stěžovatelku zavázal povinností zaplatit vedlejší účastnici částku 68 165 Kč s příslušenstvím na úhradu kupní ceny za dodaný stavební materiál [s tím, že vyšel z domněnky, že stěžovatelka předmětný dluh (závazek) dle § 323 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku uznala].

5. Následné stěžovatelčino dovolání v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála svým procesním povinnostem, když v dovolání neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí městského soudu napadá, a navíc ani nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), a pro tuto vadu (po uplynutí zákonné lhůty) nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, v prvé řadě namítá, že napadené rozhodnutí městského soudu je rozhodnutím překvapivým, neboť setrvává v přesvědčení, že dle provedených (a obvodní soudem pečlivě hodnocených) důkazů je zjevné, že v dané věci nebyla pasivně legitimována. Napadené rozhodnutí městského soudu považuje stěžovatelka za rozhodnutí svévolné, a to nejen proto, že městský soud před jeho vydáním postupoval v rozporu s procesními předpisy (mimo jiné provedl důkaz výslechem vedlejším účastníkem nikoli řádně navrženého svědka), nýbrž i pro způsob, jakým odvolací soud provedené důkazy hodnotil, resp. pro způsob, jakým z provedených důkazů vyvodil rozhodná skutková zjištění.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí městského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 10 až 13) přípustná není.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka neuvedla, v jakém rozsahu rozsudek městského soudu napadá, a ani neoznačila způsobilý dovolací důvod, což jsou podle § 241a odst. 2 o. s. ř. podstatné náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku.

9. Jelikož stěžovatelčino dovolání tyto obligatorní části neobsahovalo, čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní, neboť v takovém případě nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než vadné dovolání odmítnout. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu.

10. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

11. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka (mj.) řádně nevymezila způsobilý dovolací důvod, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn. III. ÚS 200/16

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí městského soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu