IV.ÚS 2808/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, proti: a) rozsudkům Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 6. 2017, č. j. 58 Co 124/2017-2166, Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 1. 2017, č. j. P 286/2016-1568, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2017, č. j. P 286/2016-1606, b) usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 6. 2017, č. j. 58 Co 213/2017-2202, a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 5. 2017, č. j. P 286/2016-1964, c) usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 3. 8. 2017, č. j. 58 Co 248/2017-2287, a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 7. 2017, č. j. P 286/2016-2256, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řízení před obecnými soudy ad a)

Okresní soud ve Zlíně svěřil rozsudkem ze dne 16. 1. 2017, č. j. P 286/2016-1568, nezletilého R. a R. do péče vedlejší účastnice (matky) A. P. (výrok I. a III.) a stěžovateli (otci) stanovil výživné pro nezletilého R. ve výši 1 100 Kč měsíčně a pro nezletilého R. ve výši 900 Kč měsíčně - zpětně od 17. 6. 2015 (výrok II. a IV.). Dále soud upravil otci styk s nezletilými (výrok V.), nahradil souhlas otce se zápisem a přihlášením nezletilého R. ke školní docházce v obci N. (výrok VI.), zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce (výrok VII.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). Rozsudek soud odůvodnil tím, že mladší syn je stále kojený, a je proto nutné, aby byl v péči matky, starší syn dochází do školy v místě bydliště matky a má silný vztah k mladšímu bratrovi, takže také u něj nejsou splněny podmínky pro střídavou péči, navíc chování otce hraničí s obtěžováním, které střídavou péči vylučuje.

Okresní soud ve Zlíně dále vyhověl usnesením ze dne 14. 3. 2017, č. j. P 286/2016-1606, návrhu vedlejší účastnice a nahradil předběžným opatřením souhlas otce s přihlášením a docházkou nezletilého R. do výuky náboženství. Nalézací soud usnesení odůvodnil tím, že nezletilého náboženství baví a chce do něj chodit.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, obě výše uvedená rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne ze dne 13. 6. 2017, č. j. 58 Co 124/2017-2166, pouze změnil výrok o vyživovací povinnosti tak, že otec (stěžovatel) je povinen přispívat na výživu nezletilého R. 2 200 Kč měsíčně a na výživu nezletilého R. 1 900 Kč měsíčně, a dále zrušil výroky o úpravě styku a nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro střídavou péči nejsou splněny podmínky, protože otec není schopen zajistit řádnou péči, navíc nezletilé syny zatěžuje zbytečnými návštěvami lékařů a Policie ČR. Výrok o úpravě styku zrušil odvolací soud proto, že je nezbytné provést znalecké dokazování ohledně způsobilosti otce se s nezletilými stýkat.

Řízení před obecnými soudy ad b)

Okresní soud ve Zlíně zamítl usnesením ze dne ze dne 30. 5. 2017, č. j. P 286/2016-1964, návrh otce na vydání předběžného opatření na úpravu styku s nezletilými syny v období letních prázdnin roku 2017 a rozšíření pravidelného styku. Dospěl k závěru, že návrh otce (stěžovatele) je předčasný, neboť neexistovala potřeba zatímní úpravy poměrů rodičů k nezletilým dětem - styk probíhal na základě dříve vydaného předběžného opatření.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 58 Co 213/2017-2202, s odůvodněním, že styk stěžovatele s nezletilými syny již upraven zatímně byl a podle této úpravy probíhal. Stěžovatel se podle odvolacího soudu nedomáhá zatímní úpravy poměrů, ale "meritorního" rozhodnutí podle své představy o spravedlivém uspořádaní poměrů.

Řízení před obecnými soudy ad c)

Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. P 286/2016-2256, upravil předběžným opatřením styk stěžovatele s nezletilými syny; zamítl jeho návrh na úpravu styku v průběhu 32. týdne roku 2017 a nahrazení souhlasu matky s přihlášením nezletilého R. na dětský tábor.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 3. 8. 2017, č. j. 58 Co 248/2017-2287, změnil jen výrok o zamítnutí nahrazení souhlasu matky s přihlášením nezletilého R. na dětský tábor, a to tak, že návrh na vydání předběžného opatření odmítl.

Ústavní stížnost a její posouzení

Proti napadeným rozhodnutím stěžovatel podal ústavní stížnost, namítá porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2, práva rodiče na výchovu a péči o děti podle čl. 32 odst. 4 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti popisuje celý průběh všech řízení, které ve věci péče o nezletilé probíhají nebo proběhly. Stěžuje si na jednání vedlejší účastnice - matky nezletilých synů, soudců, advokátů a všech dalších osob zúčastněných na řízení, namítá porušení svých ústavně chráněných práv, což ovšem nedokládá relevantní argumentací.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost je však částečně nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 a ve zbytku zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní stížnost je nepřípustná ve vztahu ke zrušujícímu výroku IV. o úpravě styku a náhradě nákladů řízení rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 6. 2017, č. j. 58 Co 124/2017-2166, neboť řízení stále v této části nebylo pravomocně skončeno. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000,

sp. zn. III. ÚS 117/2000

) - je-li stížnost podána již nyní, je v tomto rozsahu předčasná, a proto nepřípustná.

Ve zbytku spočívá ústavní stížnost v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však podle čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn. II. ÚS 294/95

).

Ústavní stížnost zcela postrádá ústavněprávní argumentaci - ze všech napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že ústavní práva stěžovatele zjevně porušena nebyla. Obecné soudy se ve všech nyní posuzovaných věcech pečlivě vypořádaly s námitkami stěžovatele a postupovaly v souladu s jeho procesními a rodičovskými právy; odůvodnění napadených rozhodnutí splňují ústavněprávní požadavky. Je z nich patrné, na základě jakých důkazů a úvah obecné soudy dospěly ke svým skutkovým a právním závěrům, jsou přesvědčivá, racionální, logická a vyčerpávající, což je s ohledem na množství procesních obstrukcí ze strany stěžovatele mimořádně náročné zajistit. Obecné soudy provedly dostatečné dokazování a umožnily stěžovateli uplatnit své námitky, které řádně vypořádaly - stěžovatel se jen snaží zvrátit výsledek řízení.

Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel svým postojem k věci zatěžuje nejen obecné soudy, ale především své nezletilé syny, kterým ztěžuje život, namísto toho, aby se stejnou urputností, s jakou hájí svá rodičovská práva, pracoval na zklidnění vztahu s vedlejší účastnicí a sledoval skutečný nejlepší zájem dětí. Vedením soudních řízení a podáváním návrhů prosazuje stěžovatel především své individuální zájmy, což ke zdravému vývoji jeho nezletilých synů nepochybně nepřispívá. Stěžovat si u Ústavního soudu na "příliš vysoké výživné" 4 100 Kč (na obě děti) působí, při veškerém respektu ke zdravotním problémům stěžovatele, v dnešní době - s ohledem na situaci na trhu práce a cenovou hladinu - spíše jako špatný vtip. Bude na obecných soudech, aby se, případně i bez návrhu, znovu zabývaly možnostmi a schopnostmi oprávněného, jakož i odůvodněnými potřebami nezletilých dětí.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu