III.ÚS 888/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele T. W., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Mariem Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 6 To 468/2015-1282 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. srpna 2015 sp. zn. 3 T 20/2013-1196, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, 2) Okresního státního zastupitelství v Karviné, a 3) P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 8. 2015 č. j. 3 T 20/2013-1196 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) výroku napadeného rozsudku zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu, který se ukládá vedlejšímu účastníkovi 3).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 11. 2015 č. j. 6 To 468/2015 -1282 byl z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v napadeném rozsudku okresního soudu ze dne 24. 8. 2015 č. j. 3 T 20/2013-1196 zrušen výrok o trestu uloženého stěžovateli a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu byl stěžovatel nově odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odstavce 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věcí v rozsudku specifikovaných. Odvolání státního zástupce a vedlejšího účastníka 3) byla podle § 256 trestního řádu zamítnuta.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k posouzení a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

5. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

6. Podle § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

7. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004

sp. zn. I. ÚS 236/04

(U 25/33 SbNU 475), usnesení ze dne 29. 9. 2005

sp. zn. III. ÚS 292/05

(U 23/38 SbNU 587)]. K jejímu věcnému posouzení proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003

sp. zn. I. ÚS 615/03

, usnesení ze dne 21. 12. 2010

sp. zn. II. ÚS 1179/10

, usnesení ze dne 13. 7. 2011

sp. zn. I. ÚS 3304/10

, všechna jsou dostupná na internetu: http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

9. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se podle § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

10. Ústavní soud již v minulosti rozhodl, že posledním opravným prostředkem v trestním řízení, jímž může stěžovatel dosáhnout nápravy tvrzených porušení svých základních práv či svobod, jež se promítají do rozhodnutí o vině a trestu, je dovolání. Ústavní soud se otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (publikované pod č. 40/2014 Sb.)].

11. Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.

12. Je tedy zjevné, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu, jeho poučení, jakož i odůvodnění ústavní stížnosti (zejména námitky týkající se tzv. extrémního rozporu závěrů soudu s provedenými důkazy) je přitom zřejmé, že se stěžovatel mohl ochrany svých práv domoci prostřednictvím institutu dovolání podle § 265a a násl. trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017

sp. zn. II. ÚS 1439/17

, ze dne 15. 8. 2017

sp. zn. III. ÚS 2412/17

a ze dne 5. 9. 2017

sp. zn. III. ÚS 2286/17

).

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Radovan Suchánek v.r.

soudce zpravodaj