IV.ÚS 927/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Mareše, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 689/11, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2017 č. j. KSCB 27 INS 18939/2013-B-99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 19. 4. 2017 se Ing. Jan Mareš (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím o odmítnutí návrhu žalovaného na pokračování v řízení byly porušeny čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ustanovení § 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalovaný se podáním doručeným Okresnímu soudu v Písku (dále jen "okresní soud") dne 23. 7. 2014 domáhal obnovy řízení vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. 4 C 450/2009 mezi ním a Komerční bankou, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, jako žalobcem, jehož předmětem bylo zaplacení částky 3 459 256,43 Kč s příslušenstvím.

Dne 30. 11. 2015 usnesením č. j. 4 C 450/2009-420 okresní soud účastníky řízení o žalobě na obnovu řízení vyrozuměl, že usnesením ze dne 13. 11. 2015 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "insolvenční soud") prohlásil konkurs na majetek žalovaného, v důsledku čehož bylo řízení v této věci přerušeno. Dále okresní soud uvedl, že v řízení o žalobě na obnovu řízení bude pokračováno, jen jestliže o tom rozhodne insolvenční soud na návrh insolvenčního správce žalovaného nebo na návrh žalobce; jinak řízení zůstane přerušeno až do skončení insolvenčního řízení.

Dne 26. 1. 2017 usnesením č. j. KSCB 27 INS 18939/2013-B-99 insolvenční soud návrh žalovaného na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení odmítl s odůvodněním, že podle ustanovení § 265 odst. 2 o. s. ř. žalovaný není osobou oprávněnou podat soudu návrh na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že okresní soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2015 č. j. 4 C 450/2009-420 nesprávně aplikoval a "smísil" ustanovení § 264 odst. 1 o. s. ř. s ustanovením § 265 odst. 2 o. s. ř., mezi nimiž je zásadní rozdíl. Stěžovatel je toho názoru, že na jeho návrh na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení mělo být aplikováno ustanovení § 264 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona s tím, že šlo o návrh "jiného navrhovatele." Na rozdíl od insolvenčního soudu je stěžovatel též přesvědčen, že v jeho věci by bylo přínosné povolit pokračování v řízení, neboť pohledávka je dle jeho názoru zásadní skutečností, která zapříčinila zahájení insolvenčního řízení, které i nadále považuje za neoprávněné.

Návrh na zrušení ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona stěžovatel blíže neodůvodnil.

Insolvenční soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 24. 5. 2017 k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru stěžovatel nebyl na svých právech jakkoliv zkrácen, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval, že pohledávka, o niž je spor veden, byla v insolvenčním řízení řádně zjištěna, neexistují ohledně ní žádné pochybnosti ani sporné otázky, které by bylo nutné vyřešit. Závěrem insolvenční soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.

Stěžovatel v replice ze dne 12. 6. 2017 na vyjádření insolvenčního soudu k ústavní stížnosti uvedl, že i nadále trvá na skutečnostech uvedených v ústavní stížnosti. Stěžovatel polemizoval s právními názory insolvenčního soudu obsaženými v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Dále namítl, že již v usnesení o vyrozumění o přerušení řízení ze dne 30. 11. 2015 č. j. 4 C 450/2009-420 nebyl okresním soudem řádně poučen, čímž bylo porušeno jeho "právo na poučení."

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ve vztahu k napadenému rozhodnutí insolvenčního soudu vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud si je vědom, že řízení o žalobě na obnovu řízení ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 4 C 450/2009 dosud nebylo pravomocně skončeno, jelikož v důsledku konkurzu stěžovatele bylo přerušeno, což by mohlo vést k závěru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, v důsledku čehož by jeho ústavní stížnost mohla být odmítnuta jako nepřípustná. I za této procesní situace se však, s ohledem na nepřípustnost nadměrného formalismu v rozhodovací činnosti soudů, Ústavní soud posouzením důvodnosti stěžovatelova návrhu zabýval.

V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily toto základní právo tím, že odmítly pokračovat v řízení o žalobě stěžovatele na obnovu řízení, zejména však nesprávně posoudily otázku aktivní legitimace stěžovatele k podání návrhu na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým civilní soudy aplikovaly relevantní ustanovení insolvenčního zákona upravující podmínky aktivní legitimace k podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení, v němž stěžovatel v době prohlášení konkursu byl v postavení žalovaného.

K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy, v daném případě podmínek aktivní legitimace stěžovatele k podání návrhu na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí insolvenčního soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

V ústavní stížnosti ani v napadeném rozhodnutí, Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak nasvědčující protiústavnosti aplikovaných zákonných ustanovení insolvenčního zákona, a proto jako zjevně neopodstatněný odmítl i návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu