IV.ÚS 2680/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou o ústavní stížnosti 1) T. R., 2) nezl. T. R. a 3) nezl. B. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2016 č. j. KSPH 64 INS 4303/2016-A-25, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel ad 1) s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí. Podstatou jeho ústavně právní argumentace bylo netransparentní přidělování jeho věcí u pražských obvodních soudů, Okresního soudu Praha - západ, Městského, Krajského a Vrchního soudu v Praze a obsazení těchto soudů soudci a přísedícími v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny a § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. a zásadou předvídatelnosti. S ústavní stížností byl spojen návrh na přednostní projednání věci.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud shledal, že návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem trpěl řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), zejména však stěžovatel ad 1) nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 téhož zákona) a z návrhu nikterak neplynulo, že by jako otec nezletilých dětí, zamýšlející podat ústavní stížnost za účelem ochrany jejich základních práv a svobod ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, byl v této pozici k podání ústavní stížnosti legitimován; nezletilé děti stěží mohly být účastníky řízení v insolvenční věci jejich matky.

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.

Ústavní soud rovněž neshledal důvod zbytečně prodlužovat řízení o podaném návrhu tím, že by přistoupil na požadavek stěžovatele ad 1) na poskytnutí šedesátidenní lhůty "k přidělení právního zastoupení Ústavním soudem a současně k opakované žádosti o přidělení právního zastoupení Českou advokátní komorou v řízení před Ústavním soudem a k vyhotovení zvláštní plné moci advokátem". Stěžovatel si byl vědom náležitostí ústavní stížnosti a podmínek jejího projednání, takže právní zastoupení si byl nepochybně schopen zajistit sám ještě před podáním zcela nekvalifikovaného návrhu; dotazem u České advokátní komory bylo ověřeno, že stěžovatel ad 1) o přiznání bezplatné právní pomoci pro řízení před Ústavním soudem nežádal.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratším možném termínu, nebylo třeba rozhodovat samostatným usnesením o návrhu stěžovatele na projednání věci mimo pořadí (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka