III.ÚS 3481/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2016 č. j. 22 Cdo 2018/2016-183, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. července 2015 č. j. 15 Co 325/2015-100, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. ledna 2015 č. j. 4 C 241/2013-63, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení, a JUDr. Ivo Danielowitze a JUDr. Lenky Danielowitzové a Petry Diehl, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 1. 2015 č. j. 4 C 241/2013-63, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jakožto žalobce domáhal určení, že je společně se žalovanou Petrou Diehl podílovým spoluvlastníkem k ideální 1/2 v žalobě blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území Náchod u Tábora, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatel svoji žalobu podával s tvrzením, že se cítí být spoluvlastníkem daného pozemku, neboť shledává nezákonnost řízení vedeného před okresním soudem pod sp. zn. 7 C 143/97, ve kterém mu byla uložena povinnost zaplatit částku 31 374,48 Kč, jakož i následné dražby předmětného pozemku vedené pod sp. zn. 3 E 2203/2000 k vymožené této částky. Obecné soudy však této žalobě nepřisvědčily s tím, že stěžovatel nepředložil nic, co by rozporovalo, že žalovaní mají řádný a platný vlastnický titul k předmětné nemovitosti.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 7. 2015 č. j. 15 Co 325/2015-100 byl rozsudek okresního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že daná dražba pozemku proběhla bez vykonatelného exekučního titulu, neboť stěžovatelův podpis na doručence potvrzující jeho převzetí je falešný. V této souvislosti pak došlo k procesnímu pochybení v nynějším řízení před okresním soudem spočívajícím v tom, že při ústním jednání konaném dne 14. 1. 2015 nebyl řádně poučen podle § 118a o. s. ř. o neunesení důkazního břemene ve vztahu k tvrzené absenci vykonatelného exekučního titulu, který byl podkladem pro pozdější výkon rozhodnutí. Z protokolu o tomto jednání není zřejmé, že by byl poučen, že pro jeho tezi o nepravosti podpisu nejsou jím navrhované důkazy dostatečné. Stěžovatel, který není právně vzdělán, nemohl tušit, že jeho tvrzení o zfalšovaném popisu na doručence nebude soud považovat za dostatečné pro unesení břemene tvrzení a břemene důkazního, a že jej nevyzve k doplnění jeho tvrzení a důkazů. Tím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.

6. Právo na soudní ochranu bylo dále podle stěžovatele porušeno tím, že mu v původním nalézacím řízení (vedeném proti stěžovateli Státním fondem trží regulace v zemědělství ohledně částky 31 347,48 Kč, představující uplatněný úrok z prodlení, vzniklý v souvislosti s kupní smlouvou na dodávku potravinářské pšenice) a rovněž v navazujících řízeních o jeho žalobě na obnovu řízení i pro zmatečnost, kterými se již v minulosti pokoušel výsledek nalézacího řízení sp. zn. 7 C 143/97 a provedenou dražbu zvrátit, nebyl ustanoven právní zástupce, byť o to žádal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. V posuzované věci především nutno konstatovat, že stěžovatel se podanou žalobou na určení pokoušel zvrátit výsledek již dávno skončených řízení, což tímto způsobem není možné. K tomu jsou mu k dispozici prostředky zcela odlišné, jako je žaloba na obnovu řízení či pro zmatečnost. Pokud takovéto prostředky již stěžovatel neúspěšně vyčerpal, jak sám zmiňuje, tím spíše nelze výsledek řízení sp. zn. 7 C 143/97 a provedené dražby úspěšně zpochybnit jinými způsoby.

10. Závěr obecných soudů, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neprokázal tvrzené skutečnosti a svůj vlastnický titul k nemovitosti, nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti. Stěžovatelova žaloba zjevně neměla jakoukoliv naději na úspěch, když stěžovatel nevznesl cokoliv relevantního, z čeho by mohlo být dovozeno jeho spoluvlastnictví k předmětnému pozemku.

11. Namítá-li stěžovatel, že nebyl v řízení řádně vyzván a poučen, aby svá tvrzení doplnil, takováto námitka je bezpředmětná, neboť se nejeví, že by zde mohlo být cokoliv k doplnění, co by mohlo mít vliv na výsledek řízení. I kdyby hypoteticky podpis na doručence o převzetí exekučního titulu skutečně nebyl stěžovatelův, výsledek někdejší dražby by nebylo možno zpochybnit pomocí žaloby na určení vlastnictví, neboť ta není právním nástrojem způsobilým k jeho přezkumu a ke zrušení dávno pravomocných rozhodnutí.

12. Stěžovatelem tvrzenými pochybeními, jako je nepřidělení právního zástupce, ke kterým mělo dojít v dřívějších řízeních týkajících se daného pozemku, se pak Ústavní soud nemohl jakkoliv zabývat, neboť zjevně nemůže přezkoumávat řízení a rozhodnutí, která vůbec nejsou, a s ohledem na lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu ani nemohou být, ústavní stížností napadena.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu