II.ÚS 1599/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 58/31, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 5. 2016, č. j. 15 C 337/2008-576, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2016, č. j. 56 Co 358/2016-591, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 25 Cdo 492/2017-628, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), když prý Česká republika podle stěžovatele pošlapala práva garantovaná mu právě Úmluvou, což je v rozporu s jejím čl. 17.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ústavní stížnosti přiložených, se zejména podává, že stěžovatel společně s dalšími obviněnými způsobili České republice - Ministerstvu financí svou trestnou činností škodu ve výši celkové částky 15.930.500 Kč, kterou neoprávněně odčerpali ze státního rozpočtu. Česká republika pak byla s uplatněnou náhradou škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V občanskoprávním řízení byl následně stěžovatel zavázán mimo jiné k tomu, aby společně a nerozdílně s dalšími obviněnými (žalovanými) uhradil České republice částku ve výši 5.018.000 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, když byl vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 250.900 Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává, neboť ještě v průběhu trestního řízení se účelově zbavil významného nemovitého majetku. Naposledy citované prvostupňové usnesení pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě potvrzeno a následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele neshledal.

5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 255/05

ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z uvedeného se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.

7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 664/03

ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález

sp. zn. I. ÚS 43/07

ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Taková situace však v projednávané věci rozhodně nenastala.

8. K věci samé je totiž nutno v prvé řadě uvést, že obecné soudy (zvláště soud nalézací a odvolací) v napadených usneseních podrobně a přesvědčivě popsaly, jakým způsobem se stěžovatel nemovitého majetku zbavil (postupně jej převáděl na své rodinné příslušníky - děti, a ty pak nemovitý majetek prodaly třetí osobě). Přitom stěžovatel k této problematice - která je však ústřední z hlediska nosných důvodů ústavní stížností napadených rozhodnutí - uvádí toliko to, že popsané majetkové dispozice byly výsledkem nedobrého zdravotního stavu jeho samotného a jeho manželky (aniž by toto tvrzení blíže specifikoval) s tím, že měl-li stát o tento majetek zájem, mohl si jej zajistit. Jinak se však stěžovatel v ústavní stížnosti věnuje zejména popisu samotného trestního řízení a řízení o náhradě škody. Zde je nicméně potřeba poznamenat, že i v řízení o ústavní stížnosti má stěžovatel minimálně břemeno tvrzení, pročež je také stanovena zákonná povinnost zastoupení advokátem. I přesto však stěžovatel své povinnosti tvrzení nedostál a naopak ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu řádně logicky odůvodněná. V této souvislosti rovněž Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel se v obdobné věci na Ústavní soud již obracel, když jeho jiná ústavní stížnost byla usnesením usnesení

sp. zn. III. ÚS 1657/15

ze dne 16. 7. 2015 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu