I.ÚS 1901/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Sushi Sakura, s. r. o., sídlem Hábova 2345/7, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017 č. j. 30 Cdo 4454/2016-81, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 32, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala přiměřeného zadostiučinění v podobě písemné omluvy a zaplacení částky 60 000 Kč za nepřiměřenou délku správního řízení, které bylo skončeno pravomocným rozhodnutím o uložení pokuty. Namísto rozhodnutí v obecné třicetidenní lhůtě podle § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, došlo k vydání prvního rozhodnutí po pěti a půl měsících od zjištění deliktu. K vydání konečného rozhodnutí došlo až po téměř 15 měsících.

3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 18 C 1/2015-34 bylo stěžovatelce přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, žaloba v části, kterou se stěžovatelka domáhala písemné omluvy a zaplacení peněžní částky, však byla zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že postačující kompenzací je konstatování porušení práva.

4. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání, v němž uvedla, že řízení o správním deliktu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že nepřiznání omluvy bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 5. 2016 č. j. 29 Co 78/2016-66 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že vedlejší účastnici se ukládá povinnost písemně se omluvit stěžovatelce. V odůvodnění je vyjádřen souhlas s tvrzením stěžovatelky, že řízení o správním deliktu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně význam posuzovaného řízení městský soud označil za nízký. Stejně tak se vyjádřil k okamžiku počátku lhůty pro vydání rozhodnutí, který váže na okamžik zahájení řízení. Ve zbývající části byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.

6. Proti rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, podala stěžovatelka dovolání. Uvedla, že městský soud se při rozhodování odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a že nesprávně určil počátek lhůty pro vydání rozhodnutí.

7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4454/2016-81 bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěr městského soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, což opřel jak o právní úpravu obsaženou v zákoně

č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, tak i o základní kritéria stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění. K tvrzení stěžovatelky o nesprávném určení počátku lhůty pro vydání rozhodnutí uvedl, že v tomto rozsahu podané dovolání trpí vadami, neboť stěžovatelka sice uvedla, jaké právní posouzení pokládá za nesprávné a označila ustálenou rozhodovací praxi, s níž nemělo napadané rozhodnutí být souladné, nicméně z dovolání nevyplývalo, v čem měla spočívat nesprávnost právního posouzení věci.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila zdůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rigidní a ryze formální. Uvedla, že v dovolání vymezila předpoklady přípustnosti a onačila konkrétní rozhodovací praxi, s níž byl rozsudek městského soudu v rozporu, čímž současně vysvětlila, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci. Závěry o vadách podaného odvolání proto znamenají odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu.

9. K meritu stěžovatelka uvedla, že počátek lhůty pro vydání rozhodnutí je třeba vztahovat již ke dni, kdy se státní orgán dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední, nikoliv ke dni, kdy bylo řízení zahájeno.

III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná

(§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K tomu Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy)

a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn. II. ÚS 81/95

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

13. Podstatou ústavní stížnosti je jediná otázka, a to správnost postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání pro vady v části, v níž stěžovatelka argumentovala nesprávným určením počátku lhůty pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelka sice uvedla, jaké právní posouzení věci pokládá za nesprávné a označila ustálenou rozhodovací praxi, s níž rozsudek městského soudu měl být v rozporu, z obsahu dovolání však nevyplývalo, a to ani ve spojení s označenou judikaturou Nejvyššího soudu, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud městský soud počátek posuzovaného správního řízení o správním deliktu odvíjel od doručení příkazu.

14. Z podané ústavní stížnosti vyplývá obsah dovolání, které stěžovatelka přesně cituje. Uvedla, že městský soud se dopustil dalšího nesprávného právního posouzení věci tím, že posuzoval délku řízení a tím i míru vzniklé újmy až od okamžiku zahájení správního řízení a nikoliv od okamžiku, kdy se o deliktu a tím i o důvodech a zahájení řízení dozvěděl. Tento závěr opřela o stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. K tomu dodala, že správní orgán se v nyní posuzované věci o správním deliktu dozvěděl dne 29. 6. 2013, řízení však zahájil až dne 10. 12. 203, tedy po pěti a půl měsících.

15. K uvedené argumentaci stěžovatelky Ústavní soud dodává, že závěry Nejvyššího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu ostatních závěrů. Tvrzení o absenci nesprávnosti právního posouzení je nutno vztáhnout k celkovému hodnocení posuzované věci, tj. zda celková délka řízení byla nepřiměřená a vedlejší účastnici měla být uložena povinnost zaplatit stěžovatelce přiměřené zadostiučinění. Taková argumentace z podaného dovolání skutečně nijak nevyplývá. V rozporu s ústavním pořádkem není ani celkové hodnocení skutkového stavu, zejména posouzení kritérií uložení povinnosti zaplatit peněžité zadostiučinění, neboť je zřejmé, že obecné soudy se jimi podrobně zabývaly.

16. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu