IV.ÚS 510/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ: 24657344, se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Vinohradská 30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016 č. j. 21 Co 460/2016-181 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 3. 2016 č. j. 98 C 49/2013-160, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 17. 2. 2017 CG Holding, s. r. o. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem

a) konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9, vydaným v řízení o náhradu nemajetkové újmy ve výši 103 332,92 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem v Praze (dále jen "žalovaná"), byla porušena základní práva a svobody dle čl. 1 a čl. 65 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a

b) toto rozhodnutí, jakož i v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, ve výrocích II o nákladech řízení mezi účastníky, zrušil.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně zakoupila od společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. v červenci 2010 portfolio pohledávek; v srpnu 2010 uplatnila u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") více než 800 návrhů na zaplacení dlužných částek z titulu neuhrazených smluvních pokut. Následně se žalobkyně v řízení před civilními soudy domáhala odškodnění nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou správních řízení zahájených na základě řady jejích návrhů podaných v srpnu 2010 u ČTÚ.

Dne 7. 3. 2016 rozsudkem č. j. 98 C 49/2013-160 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 103 332,92 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 5 260 Kč (výrok II). Podle nalézacího soudu délka správních řízení byla ve všech případech jednoznačně překročena, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Po posouzení jednotlivých kritérií ve smyslu stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky Cpj 206/2010 nalézací soud dospěl k závěru, že újmu vzniklou nesprávným úředním postupem žalobkyni plně kompenzovala omluva předsedy rady ČTÚ ze dne 30. 5. 2012, doručená právnímu zástupci žalobkyně dne 4. 6. 2012. O nákladech řízení nalézací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

Dne 7. 12. 2016 usnesením č. j. 21 Co 460/2016-181 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání žalobkyně proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 7. 3. 2016 č. j. 98 C 49/2013-160 odmítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Odvolací soud konstatoval, že odvolání žalobkyně, které směřovalo pouze proti nákladovému výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu, v této věci nebylo přípustné, neboť žalobkyně učinila předmětem řízení celkem 34 nároků, z nichž žádný nepřesahoval limit stanovený v § 202 odst. 2 o. s. ř., a stejně tak ani částka přiznaná nalézacím soudem žalované na nákladech řízení ve výši 5 260 Kč tento limit nepřesahovala.

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nalézací soud i odvolací soud ve výroku o nákladech řízení porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tvrzeného porušení se nalézací soud dopustil tím, že výši těchto nákladů stanovil zjevně nesprávně a v přímém rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., a oba soudy pak věcně nesprávným posouzením nároku žalované na náhradu nákladů řízení, rozporným i s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka byla toho názoru, že žalované neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť byla k hájení svých zájmů vybavena příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že v podstatě totožnou ústavní stížnost stěžovatelky již projednával (též) pod

sp. zn. III. ÚS 2161/15

, a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl usnesením ze dne 1. 3. 2016. V nyní projednávané věci stěžovatelky však neshledal jakýkoliv důvod se od svých závěrů uvedených v citovaném usnesení odchýlit. Proto mu nezbývá než opakovat, že k ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře Ústavní soud standardně připomíná, že k ústavněprávnímu přezkumu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech skutkových okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení dosahující ústavněprávní úrovně.

Důvody, pro které nalézací soud a odvolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení o náhradě nákladů řízení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými nákladovými výroky nalézacího soudu a odvolacího soudu, přičemž stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu