I.ÚS 3078/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti I. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1146/2016-58 ze dne 21. července 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 2003/2015-49 ze dne 27. srpna 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 274/2013-27 ze dne 30. ledna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 296 666 Kč působené jí v důsledku nesprávného úředního postupu soudů v řízení o určení otcovství a úpravě poměrů nezletilých dětí. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že délka řízení nebyla nepřiměřená skutkové a právní obtížnosti věci, procesní soud postupoval řádně, pečlivě a plynule. Celková délka řízení byla sice velmi dlouhá, nepřekročila však ještě akceptovatelnou mez. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro vady. Stěžovatelka v něm nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Náležitosti dovolání nemohly být splněny ani tím, že stěžovatelka odkázala na rozhodnutí v související věci dcery, které bylo přiměřené zadostiučinění přiznáno.

3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, projednání věci bez zbytečných průtahů a na ochranu rodičovství a rodiny. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že řízení ve věci trvalo osm let a šest měsíců, což v žádném případě nelze považovat za akceptovatelné. Co do základu sporu byla věc postavena najisto po třech letech, zbylé průtahy byly způsobeny pochybením znalce, opožděnými překlady listin a problémy při doručování do zahraničí. Nic z toho nemůže být stěžovatelce k tíži. V obsahově totožné žalobě bylo vyhověno dceři stěžovatelky, není tedy důvod, aby nebylo vyhověno i stěžovatelce.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, spisem obvodního soudu a zejména dovoláním stěžovatelky; dospěl k závěru, že se jedná o zčásti návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 40/93

ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

6. Jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 1966/16

ze dne 15. 3. 2017). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v § 237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 2000/16

ze dne 6. 12. 2016).

8. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání nijak nevymezila, úpravou § 237 občanského soudního řádu se neřídila. Věnovala se toliko stručné polemice se závěrem odvolacího soudu o tom, že délka řízení nebyla nepřiměřená.

9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tak své právo před dovolacím soudem neuplatnila stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

10. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle § 237) Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem, jak to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.

11. V citovaném nálezu

sp. zn. II. ÚS 1966/16

Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.

12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí městského a obvodního soudu tedy stěžovatelka řádně (efektivně) nevyčerpala procesní prostředky k ochraně práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu