IV.ÚS 2582/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 6 A 152/2015, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem proti žalovanému, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem proti žalovanému.

Městský soud v Praze usnesením v právní věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále "žalovaný" nebo také "vedlejší účastník") o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, zastavil řízení (výrok I.), dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 7 715,50 Kč (výrok II.) a že stěžovateli se vrací část soudního poplatku zaplaceného z podané žaloby, tj. částka 1 000 Kč (výrok III.). Městský soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že stěžovatel podáním ze dne 24. 5. 2016 vzal žalobu výslovně zpět a požádal o přiznání náhrady nákladů řízení s tím, že ke zpětvzetí oprávněně podané žaloby došlo v důsledku chování žalovaného a stěžovateli proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a při zohlednění konkrétních okolnosti konkrétního případu (důvodů zvláštního zřetele hodných) podle § 60 odst. 7 s. ř. s. přísluší. Městský soud v této souvislosti připomněl, že soud není nucen mechanicky vycházet z jednotlivých úkonů učiněných účastníkem řízení, a proto v souzené věci za důvody zvláštního zřetele hodné podle § 60 odst. 7 s. ř. s. považoval skutečnosti, že příprava a převzetí právního zastoupení, jakož i sepsání žaloby, nebyly v souzené věci plnohodnotnými právními úkony, neboť zástupkyně stěžovatele byla seznámena s danou problematikou, obsahem spisového materiálu a argumentace byla obdobná jako ve stížnosti v rámci řízení před správním orgánem. Pokud jde o zpětvzetí podané žaloby, je zřejmé, že tento úkon nevyžaduje výraznou odbornost. Městský soud proto rozhodl, že stěžovateli se přiznává právo na náhradu řízení jen zčásti, a to ve výši 50 % částky, která by mu jinak příslušela.

Stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejím doplnění poukázal na konkrétní okolnosti souzené věci, vyjádřil se k judikatuře Městského soudu v Praze a Ústavního soudu, kterou považuje za nepřijatelnou. Vedle toho vyslovil domněnku, že již druhé zkrácení práva na náhradu nákladů řízení ze strany Městského soudu v Praze je "zřejmě důsledkem animozity soudců správního úseku Městského soudu v Praze vůči Stěžovateli", kteří nerozhodovali v souladu se svým vnitřním přesvědčením. Rozhodnutí bylo navíc nepředvídatelné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě; do rozhodovací činnosti civilních, správních či trestních soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 624/06

).

Ústavní soud však takové okolnosti v souzené věci neshledal. Městský soud řádně objasnil důvody svého rozhodnutí, přičemž vyšel z úpravy v § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož nemá v případě zastavení řízení žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, ledaže vzal žalobce žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného. Současně však věcně poukázal na důvody zvláštního zřetele hodné, které jej podle § 60 odst. 7 s. ř. s. opravňují k tomu, aby náhradu nákladů stěžovateli zčásti nepřiznal. Tyto důvody soud zřetelně a jasně uvedl a Ústavní soud na nich nemá důvod cokoliv měnit.

Ústavní soud připomíná, že o obdobných ústavních stížnostech stěžovatele již rozhodoval (srov.

sp. zn. II. ÚS 2174/15

,

I. ÚS 2443/15

,

IV. ÚS 3155/15

) a srovnatelně jako v těchto rozhodnutích připomíná, že v souzené věci nenalezl existenci podstatné újmy, jež by mohla mít ústavněprávní rozměr. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem dovozované prvky nepředvídatelnosti či snad svévole v přístupu Městského soudu v Praze, neboť napadený výrok rozhodnutí je souladný s průběhem řízení, je jasně a logicky odůvodněn. Ústavní soud konec konců připomíná také skutečnost, že nepřiznaná částka 7 715,50 Kč, kterou měl městský soud stěžovateli na nákladech řízení upřít, je částka bagatelní (srov. také usnesení v obdobné věci

sp. zn. I. ÚS 2443/15

). Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelova argumentace, že se jedná již o druhé rozhodnutí a podle jeho názoru o systematický postup Městského soudu v Praze, který si tím prý ulehčuje práci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nepřiznal náhradu nákladů řízení stěžovateli proti vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu