IV.ÚS 29/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Václava Poledníka, zastoupeného Mgr. Andreou Hradilovou, advokátkou se sídlem Nahořany 132, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 11. 2013 č. j. 520 926 317 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 24. 2. 2014 č. j. 50 Ad 1/2014-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Dne 3. 1. 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost a směřující proti v záhlaví označeným rozhodnutím. Dne 1. 3. 2017 obdržel Ústavní soud žádost o prodloužení lhůty sepsanou Mgr. Andreou Hradilovou, advokátkou přidělenou Českou advokátní komorou. Podáními ze dne 31. 3. 2017 a 11. 4. 2017 byl návrh stěžovatele advokátkou doplněn.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 11. 2013 č. j. X byla zamítnuta žádost stěžovatele o invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2013 č. j. /X /315-MSV byly zamítnuty námitky stěžovatele proti tomuto rozhodnutí. V záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 2. 2014 byla zamítnuta žaloba stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních orgánů a soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu České správy sociálního zabezpečení, která zamítla stěžovatelovu žádost o invalidní důchod, jakož i krajského soudu, který toto rozhodnutí aproboval.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na postup Ministerstva práce a sociálních věcí, které opakovaně zamítalo žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti. Na jeho poslední podání (označené jako "stížnost") ze dne 4. 12. 2016 odpovědělo Ministerstvo práce a sociálních věcí dopisem ze dne 16. 12. 2016 č. j. MPSV-2016/262753-71, ve kterém byl stěžovatel opětovně poučen o podmínkách pro přiznání invalidního důchodu. Možností řešení jeho situace je podle Ministerstva práce a sociálních věcí buď získání potřebné doby pojištění v desetiletém období dokončeném po vzniku invalidity výdělečnou činností, nebo dobrovolná účast na důchodovém pojištění. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud zakázal ministru práce a sociálních věcí pokračovat v porušování práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci.

Před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pokud jde o návrh na zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích, resp. i o návrh na zrušení předchozího rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Především se projevuje tím, že ústavní stížnost je v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně práva poskytuje, což platí i pro kasační stížnost, tedy opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (srov. § 102 an. s. ř. s.). Jelikož stěžovatel nedoložil, ani nenapadá rozhodnutí o kasační stížnosti, Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Jestliže se stěžovatel dále domáhá, aby Ústavní soud "zakázal ministru práce a sociálních věcí pokračovat v porušování práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci", ani tomuto návrhu Ústavní soud nemohl vyhovět. Především konstatuje, že o přiměřeném hmotném zabezpečení stěžovatele bylo (negativně) rozhodnuto výše uvedenými rozhodnutími k žádostem o invalidní důchod. Z toho Ústavní soud - i s přihlédnutím k odůvodnění - dovozuje, že tato část ústavní stížnosti ve skutečnosti směřuje proti rozhodnutím o odstranění tvrdosti. Na odstranění tvrdosti však neexistuje právní nárok, nemůže tedy ani dojít k zásahu do subjektivního práva stěžovatele, resp. "neprominutí tvrdosti zákona není rozhodnutím, které by svojí povahou bylo vůbec schopné zasáhnout sféru ústavních práv stěžovatele" (usnesení

sp. zn. IV. ÚS 51/02

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu