III.ÚS 1460/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. Ž., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinou Nimmrichterovou, advokátkou, sídlem Blahoslavova 1165/4, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2017 sp. zn. 13 To 25/2017 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2016 sp. zn. 48 T 2/2002, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podávají následující skutečnosti. Návrhem doručeným Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatel domáhal obnovy řízení, ve kterém byl pravomocně shledán vinným trestným činem dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let.

3. Opatřením městského soudu ze dne 13. 5. 2015 byl dle § 36a odst. 2 trestního řádu stěžovateli pro řízení o návrhu na povolení obnovy řízení ustanoven obhájce.

4. Usnesením městského soudu ze dne 26. 6. 2015 č. j. 48 T 2/2002-2264 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 7 To 79/2015 byl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítnut.

5. Usnesením městského soudu ze dne 8. 6. 2016 byla stěžovatelově (ustanovenému) obhájci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 44 225,82 Kč.

6. Usnesením městského soudu ze dne 26. 6. 2016 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. 13 To 20/2016 byla zamítnuta žádost stěžovatele o bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu.

7. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice (na účet městského soudu) odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému obhájci ve výši 44 225,82 Kč.

8. Jelikož stěžovatel měl za to, že nebyly splněny zákonné podmínky, aby mu byla uložena povinnost hradit odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce, podal proti usnesení městského soudu stížnost, kterou vrchní soud rubrikovaným usnesením zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že veškeré předpoklady aplikace § 155 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu v dané věci byly naplněny.

II. Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu napadenými rozhodnutími byla uložena povinnost, jež z aplikovaných ustanovení trestního řádu v žádném případě nevyplývá. Z těchto ustanovení je totiž zřejmé, že se týkají povinnosti k úhradě nákladů řízení vzniklých "před právní mocí rozsudku", z podstaty věci proto nemůže být na základě těchto ustanovení trestního řádu stěžovateli uložena povinnost k úhradě nákladů, jež vznikly až v průběhu řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, tedy evidentně až po právní moci rozsudku. Dle názoru stěžovatele přitom analogická aplikace uvedených zákonných ustanovení není možná, neboť jde o případ, kdy je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu aplikované pravidlo natolik zřejmé, že zde již prostor pro analogii není. Opačný výklad by dle názoru stěžovatele byl v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Důvodnost své ústavní stížnosti opírá stěžovatel o tvrzení, že dle § 155 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu lze rozhodnout pouze o takových nákladech, jež prokazatelně vznikly "před právní mocí rozsudku", pročež dle těchto zákonných ustanovení není možno - a to ani za použití analogie - rozhodnout o nákladech, jež vznikly až po právní moci rozsudku, tedy například o nákladech vzniklých v souvislosti s návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení.

13. Nic takového však z aplikovaných ustanovení (ani jiných ustanovení) trestního řádu nevyplývá. Jinými slovy, jak správně uvedl vrchní soud, podmínkou aplikace § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu je, aby byl stěžovatel pravomocně uznán vinným (což je skutečnost, která se k návrhu na povolení obnovy řízení nezměnila) a aby jemu ustanovenému obhájci byla uhrazena odměna a náhrada hotových výdajů; to vše za předpokladu, že stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.

14. Jestliže se stěžovatel domnívá, že slova "pravomocně uznán vinným" je třeba vykládat v tom smyslu, že odsouzený hradí pouze odměnu a náhradu hotových výdajů jemu ustanoveného obhájce, na kterou tomuto obhájci vznikl nárok "do pravomocného rozsudku", a tedy nikoliv nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, jež obhájci vznikl například v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, postačí uvést, že smysl slov "pravomocně uznán vinným" nelze spatřovat (jak činí nedůvodně stěžovatel) v tom, že by zákonodárce na základě tohoto "časového údaje" rozlišoval mezi náklady řízení, které (v konečném) důsledku hradí odsouzený (vzniklé do pravomocného rozsudku) na straně jedné, a těmi, které odsouzený bez dalšího nehradí (všechny vzniklé po pravomocném rozsudku) na straně druhé, nýbrž pouze v tom, že osoba, proti které se trestní řízení vede, hradí náklady spojené s nutnou obhajobou toliko za předpokladu, že byla pravomocně odsouzena za spáchání trestného činu.

15. Pokud tedy vrchní soud zamítl stížnost proti usnesení městského soudu, jímž byla stěžovateli, u nějž nebyly shledány podmínky pro bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu (což aproboval i Ústavní soud usnesením ze dne 4. 4. 2017

sp. zn. I. ÚS 3453/16

), postupoval způsobem, jejž nelze označit za ústavně nesouladný.

16. Je tak namístě konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných základních práv neprokázal. Ústavní soud proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip

předseda senátu