IV.ÚS 1074/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ivana Pumpynetse, státního občana Ukrajiny, zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 Azs 11/2017-32, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, č. j. 32 A 5/2015-53, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 32 A 5/2015-53, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 5. 1. 2016, č. j. CPR-11999-2/ČJ-2014-930310-C235, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 18. 6. 2014, č. j. KRPB-50875-35/ČJ-2014-060026-SV. Stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 6 měsíců, neboť se neoprávněně zdržoval na území České republiky bez víza. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 Azs 11/2017-32, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.

Proti oběma rozsudkům se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou dne 7. 4. 2017, navrhuje jejich zrušení a současně odklad vykonatelnosti. Namítá zásah do práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a podle čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v pochybení obecných soudů při aplikaci § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o pobytu cizinců"); je přesvědčen, že na území České republiky v relevantní době pobýval legálně.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace zákona, náleží obecným soudům. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění, ale výhradně dodržení ústavního rámce rozhodovací činnosti - žádné pochybení tohoto druhu Ústavní soud neshledal.

Správní soudy dospěly k ústavně konformnímu závěru o zákonnosti správního vyhoštění stěžovatele na dobu 6 měsíců poté, co jeho posledním pobytovým titulem bylo povolení k dlouhodobému pobytu platné do 30. 9. 2012, resp. výjezdní příkaz, podle kterého byl povinen opustit území České republiky nejpozději do 23. 2. 2014. Soudy zohlednily značnou délku neoprávněného pobytu stěžovatele a oproti ní poměrně krátkou dobu 6 měsíců, na kterou mu bylo uloženo správní vyhoštění - § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců umožňoval stěžovatele vyhostit až na 3 roky.

Vedle dalších uplatněných námitek se soudy obsáhle a srozumitelně vypořádaly i s argumentací, na které stěžovatel založil rovněž svoji ústavní stížnost - dovozuje, že na území České republiky v době přezkoumávaného správního řízení pobýval legálně v intencích § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 17. 12. 2015, podle současného znění zákona jde o odst. 4). Podle tohoto ustanovení platí, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím o (předtím již podané) žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, považuje se vízum za platné až do právní moci rozhodnutí o dlouhodobém pobytu.

Správní soudy vyšly ze své konstantní judikatury a vysvětlily obsah i povahu tohoto ustanovení a tzv. zákazu řetězení fikcí dlouhodobého pobytu; dospěly k závěru, že právě o takové (zakázané) řetězení stěžovatel usiluje. Dobrodiní fikce legálního pobytu se totiž uplatní pouze jednou - v případě přechodu z pobytu na základě víza do režimu dlouhodobého pobytu. Není naopak možné tuto fikci dovozovat vícekrát - ve vztahu k opakovaně podávaným žádostem o povolení k dlouhodobému pobytu. Takový výklad by de facto umožňoval trvale zlegalizovat pobyt cizince už jen tím, že by stále znovu podával (neúspěšné) žádosti o dlouhodobý pobyt.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Týmž výrokem rozhodl totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti ve smyslu § 79 téhož zákona; stal se bezpředmětným již proto, že Ústavní soud vzhledem k povaze věci stížnost projednal bezprostředně po splnění zákonných podmínek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu