I.ÚS 101/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Janem Plavcem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016 č. j. 30 Cdo 1830/2016-72, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 30 Cdo 1828/2016-70, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. srpna 2015 č. j. 22 Co 300/2015-33 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. června 2015 č. j. 11 C 100/2015-26, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 1830/2016-72 bylo zastaveno dovolací řízení v právní věci stěžovatele jako žalobce, proti žalované JUDr. Olze Koutenské, o ochranu osobnosti, jelikož stěžovatel nebyl řádně zastoupen advokátem. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 1828/2016-70 bylo v dané věci opětovně zastaveno dovolací řízení, jelikož stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, kterého si nezajistil ani po výzvě soudu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. 8. 2015 č. j. 22 Co 300/2015-33 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 6. 2015 č. j. 11 C 100/2015-26, kterým stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že podstatou sporu, jehož se dotýkají napadená rozhodnutí, je jeho žaloba, ve které se domáhá náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou psychickou, zdravotní a majetkovou újmu, která měla vzniknout tak, že dozorující státní zástupce nedostatečně plnil svoji dozorující funkci při vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku, neboť založil obžalobu pouze na subjektivních vyjádřeních poškozených a probíhající trestní řízení zásadním způsobem poškodilo stěžovatelova práva na ochranu cti, soukromí a osobnosti.

4. Jedinými příjmy stěžovatele jsou prý invalidní důchod a příspěvek na mobilitu a dále je stěžovatel postižen exekucemi a tak si požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Obecné soudy však stěžovateli nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že pro to nesplňuje podmínky. Stěžovatel spatřuje v postupu soudů porušení práva na spravedlivý proces, neboť mu podle jeho názoru bylo odepřeno bránit své zájmy prostřednictvím nezávislého a nestranného soudu.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Z jeho ustálené judikatury plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, není možno považovat za jejich superrevizní instanci.

7. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, který dovolací řízení zastavil, když dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny zákonné předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl řádně vyzván. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015, ve kterém se uvádí, že směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. V předmětné věci Nejvyšší soud dovodil, že pro to, aby stěžovateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, neboť stěžovatel uplatňuje svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo (srov. § 138 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.); stěžovatel se domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti pasivně nelegitimované žalované v souvislosti s jejím postupem jako státní zástupkyně.

8. Nejvyšší soud uzavřel, že za dané situace proto odvolací soud opodstatněně vyhodnotil žalobu v dané věci jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Závěry soudů obou stupňů shledal dovolací soud správnými.

9. Ústavní soud shledal, že postup Nejvyššího soudu, jakož i ostatních obecných soudů, rozhodujících ve věci, byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl vyzván, postupoval Nejvyšší soud správně, jestliže podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o stěžovatelem podaném dovolání zastavil.

10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

11. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu