IV.ÚS 992/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 53 Co 319/2016-123, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2016, č. j. 40 C 27/2015-108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 uložil rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 40 C 27/2015-108, stěžovatelce zaplatit žalobkyni 20 276,50 Kč (náhradu škody z garančního fondu stěžovatelky), neboť škoda byla způsobena vozidlem, které nemělo sjednáno tzv. povinné ručení. Současně žalobu zamítl co do částky 82 662,50 Kč a stěžovatelce uložil žalobkyni nahradit náklady řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2017, č. j. 53 Co 319/2016-123, rozsudek obvodního soudu v nákladových výrocích potvrdil.

Proti oběma rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 31. 3. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení použily chybně § 142 odst. 3 o. s. ř., a při určení tarifní hodnoty sporu navíc vycházely z částky žalované, nikoliv skutečně přisouzené.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, stěžovatelka je zastoupena advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud při ní došlo k vykročení z ústavního rámce. Do nákladového rozhodování zasahuje Ústavní soud pouze výjimečně - je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Věci tohoto druhu zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se vyznačovaly mimořádně významnými dopady na osobu stěžovatele. Takové okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí o nákladech řízení ústavně konformním způsobem; v intencích § 142 odst. 3 o. s. ř. vyšly z toho, že žalobkyně sice formálně měla ve věci úspěch částečný, to však jen proto, že jedinou spornou skutečností byla výše plnění, resp. otázka, zda je stěžovatelka povinna uhradit nárok žalobkyně v plné výši. Ve zbytku byl skutkový stav nesporný a obě strany rovněž souhlasily s tím, aby byla výše plnění stanovena na základě posudku znalce ustanoveného soudem - což se také stalo a znalecký posudek byl klíčovým důkazem pro závěr soudu o výši plnění. Soudy uzavřely, že co do základu žalobního nároku měla žalobkyně plný úspěch a výše přisouzeného nároku závisela výlučně na znaleckém posudku; přiznaly proto žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši.

Ústavní rámec rozhodovací činnosti soudy neporušily ani tím, že při stanovení tarifní hodnoty vycházely z částky, která byla žalobkyní požadována, nikoli z částky skutečně přisouzené; zohlednily specifické okolnosti věci a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nedošlo ke zjevnému (účelovému) nadhodnocení žalované částky, ba naopak - výše nároku byla mezi účastníky v zásadě nesporná a spor byl výhradně o výši tzv. korekce nákladů na materiál podle Znaleckého standardu č. I/2005 pro oceňování motorových vozidel, tedy snížení náhrady v souvislosti s amortizací - opravou staršího vozidla pomocí nových dílů. Totožnou námitku pak stěžovatelka neúspěšně uplatňovala i v jiné ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto odmítavým usnesením ze dne 13. 3. 2017,

sp. zn. II. ÚS 4/17

; od závěrů zde vyslovených se Ústavní soud nemá důvodu odchylovat ani v nyní projednávané věci.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu