IV.ÚS 1252/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 760/67, 193 00 Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017 č. j. 18 Co 383/2016-567 a proti výrokům pod body II, III, IV, V, VI a VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. září 2016 č. j. 14 Nc 384/2014-506, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. září 2016 č. j. 14 Nc 384/2016-509, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a 1) J. L., 2) E. L., 3) nezl. L. K., 4) nezl. A. K. a 5) Městské části Praha 12, se sídlem Písková 830, 142 00 Praha 4, jako vedlejších účastníků ízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí ve výše označeném rozsahu, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na spravedlivý proces.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci péče o nezletilé: a) E. L. b) L. K. a c) A. K., zastoupených Městskou částí Praha 12 jako kolizním opatrovníkem v řízení o péči a výživě nezletilých dětí rozhodl rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 č. j. 14 Nc 384/2014-506 tak, že všechny, v té době nezletilé děti svěřil do péče matky (výrok I), otci nezletilých dětí uložil povinnost přispívat na jejich výživu částkami: 5 000,- Kč, 4 000,- Kč a 3 000,- Kč měsíčně (výroky II, III, IV), vyčíslil nedoplatek na výživném ve výši 85 000,- Kč (na nezl. E.), 65 000,- Kč (na nezl. L.) a 58 000,- Kč (na nezl. A.). Výroky V, VI a VII soud umožnil otci nezletilých dětí splácet nedoplatky měsíčně spolu s běžným výživným. Ve výroku pod bodem VIII soud rozhodl o úpravě styku otce s nezl. A. a ve výroku pod bodem IX řízení o styku otce s nezl. E. a nezl. L. zastavil.

Otec se soudní cestou domáhal úpravy péče o jeho tehdy nezletilé děti s tím, že souhlasil s jejich svěřením do péče matky a vzal později zpět svůj návrh na úpravu styku s nezl. E. a nezl. L. Současně požádal soud, aby mu nebyla stanovena vyživovací povinnost k nezl. E. a to z důvodu jejího údajného nedobrého chování vůči otci.

Obvodní soud při stanovení výše vyživovací povinnosti otce vycházel z ustanovení § 913 odst. 1, odst. 2 a § 915 o. z. Soud konstatoval, že matka bez vážných důvodů nepracuje. Otec je jediným společníkem a statutárním orgánem společnosti Clinic Vera Medica s. r. o., které bylo v prosinci roku 2014 uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2017 č. j. 18 Co 383/2016-567 napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve vztahu k místu plnění výživného pro již zletilou E.; ve výrocích o výživném pro nezl. L. a nezl. A. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil výroky o nedoplatcích na výživném.

III. Stěžovatel ve svém návrhu ze dne 21. 4. 2017, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2017, napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jeho námitky směřují "výhradně do výroků rozsudku určujících výživné ve prospěch dětí a zároveň stanovujících nedoplatek, který měl stěžovateli vzniknout od 1. 1. 2014".

Ústavní soud podotýká, že k doplnění návrhu, doručenému Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2017 a podepsanému Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 33, AK Praha 1, nepřihlédl, neboť k němu nebyla přiložena plná moc této právní zástupkyně k zastupování stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti. Navíc ve smyslu ustanovení § 29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", může mít účastník nebo vedlejší účastník v téže věci jen jednoho zástupce.

Stěžovatel nesouhlasí s názory soudů obou stupňů, které při stanovení výše výživného pro jednotlivé děti vycházely z ustanovení § 913 odst. 2 o. z., tedy z potenciality příjmů výživou povinného rodiče. Stěžovatel tvrdí, že prý bylo v řízení prokázáno, že získává z podnikání pro svoji potřebu měsíčně pouze částku cca 10 000,- Kč až 12 000,- Kč, neboť ze zisku společnosti splácí poskytnutý investiční příspěvek a poznamenává, že společnost se již nyní ocitla ve ztrátě, takže nelze uvažovat o hrazení výživného ve výši stanovené soudem. Stěžovatel tvrdí, že není v jeho schopnostech a možnostech být zaměstnán v pracovním poměru jako lékař specialista bez atestace a dosahovat tak průměrné hrubé mzdy těchto lékařů. Stěžovatel poukazuje na údajné hrubé zkreslení výše průměrné měsíční mzdy těchto lékařů specialistů bez atestace (cca 44 102,- Kč), neboť je do ní zahrnována i odměna za přesčasy a služby. Soudy prý měly vycházet z příloh k nařízení vlády č. 564/2006 Sb., podle níž lékařům přísluší v 11. platové třídě plat ve výši 23 460,- Kč. Dále stěžovatel opakovaně zpochybňuje možnost být přijat do zaměstnaneckého poměru jako lékař specialista bez atestace z důvodu "negativní mediální kampaně v roce 2012 a v roce 2014".

Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že je trestně stíhán pro přečin nedovoleného podnikání.

IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je včasná, byla podána oprávněnou osobou a splňuje formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, základní práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

Napadené rozsudky vycházejí při stanovení vyživovací povinnosti z ustanovení § 915 odst. 1 a § 913 odst. 1, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění přičemž skutkové i právní závěry obou ve věci rozhodujících soudů jsou v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní. Závěry městského soudu o stanovení výše vyživovací povinnosti k dětem stěžovatele se opírají rovněž o závěry vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ohledně možnosti výživou povinného rodiče dosahovat určité úrovně příjmů, a to v souladu s jeho věkem, zdravotním stavem a dosaženým vzděláním, pracovními zkušenostmi a nabídkou i poptávkou na trhu práce.

Stěžovatel nijak v průběhu řízení před obecnými soudy nedoložil, že jeho obavy ohledně nemožnosti získat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci měly, resp. i nadále mají reálný základ. Stejně tak stěžovatel neprokázal, že jím tvrzený měsíční příjem odpovídá jeho výdělkovým možnostem a majetkovým poměrům. Jeho tvrzení o nutnosti splácet údajný investiční příspěvek v průběhu řízení rovněž nebyla dokázána. Stěžovatel na svých údajných velmi nízkých příjmech zakládá argumentaci o nemožnosti dostát stanovené vyživovací povinnosti, avšak nebyl schopen doložit jakýkoli aktivní přístup k řešení své vyživovací povinnosti.

Obecné soudy adekvátně a ústavněprávně dostatečně posoudily rovněž otázku výživného k již zletilé dceři E., která se řádně a soustavně připravuje na budoucí povolání.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu