I.ÚS 1423/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti 1. PhDr. Mgr. Martiny Roučkové a 2. Mgr. Jana Roučka, zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, se sídlem Praha 10, Daliborova 648/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2017 č. j. 24 UL 19/2017-6 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017 č. j. 30 UL 26/2017-5, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. května 2017, stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a současně navrhovali, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 73/2014 a v této věci neprodleně jednal a rozhodl. Podle tvrzení stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatelé se žalobou podanou dne 19. února 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhali po žalovaných zaplacení náhrady škody ve výši 50 000 Kč, která jim měla vzniknout na jejich bytové jednotce při prováděné rekonstrukci. Věc je vedena Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 73/2014. Stěžovatelé se dvěma návrhy na určení lhůty k provedení procesních úkonů podle § 174a odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podanými dne 28. února 2017 a 8. dubna 2017, domáhali u Městského soudu v Praze určení lhůty k nařízení jednání, resp. k rozhodnutí ve věci. Městský soud v Praze oběma napadenými rozhodnutími návrhy na určení lhůty Obvodnímu soudu pro Prahu 6 zamítl.

II. Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že soudní řízení, konané toliko v prvním stupni soudní soustavy ke dni sepisu ústavní stížnosti, trvá téměř 3 roky a 3 měsíce. Stěžovatelé považují délku řízení za nepřiměřenou, zatíženou průtahy výlučně na straně soudu. Stěžovatelé mají za to, že mají naléhavý právní zájem na ochraně svých práv, neboť v důsledku bezohledného jednání žalovaných byl druhý stěžovatel hospitalizován a žalovaní vedli svoji obranu proti žalobě agresivně. Podle tvrzení stěžovatelů je řízení vedeno o skutkově i právně nesložité věci, v níž byly veškeré důkazy již dávno před třemi lety předloženy, a soud prvního stupně nedůvodně nekoná, resp. podle názoru stěžovatelů účelově komplikuje jednoduchý skutkový stav na újmu stěžovatelů a ve prospěch žalovaných a nedůvodně zatěžuje řízení průtahy. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

7. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Městským soudem v Praze. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

8. Judikatura Ústavního soudu staví na objektivním pojmu průtahů, které musí být po určité době konstatovány i bez ohledu na množství napadlých věcí, organizaci daného soudu či jeho nedostatečné administrativní a technické zázemí [např. nálezy ze dne 19. února 2004

sp. zn. I. ÚS 660/03

(N 24/32 SbNU 219), ze dne 7. března 2005

sp. zn. I. ÚS 319/04

(N 46/36 SbNU 487), nebo ze dne 13. května 2010

sp. zn. III. ÚS 2979/09

(N 107/57 SbNU 377)].

9. Městský soud v Praze v odůvodnění napadených rozhodnutí konstatoval, že se jedná o věc s významně vyšší složitostí (povaha uplatněného nároku na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, změna žalobních tvrzení a žalobního požadavku ze strany stěžovatelů, rozsáhlé dokazování listinami, dokazování znaleckým posudkem), procesní aktivitou účastníků (opakovaná podání účastníků a doplňování důkazů, neúspěch při nařízených mediacích). Ve věci zástupci účastníků žádali opakovaně o odročení jednání z důvodu kolize a ke zrušení jednání došlo i z důvodu nepřítomnosti soudkyně. S přihlédnutím ke všem okolnostem dospěl Městský soud v Praze k závěru, že k průtahům nedochází a ve smyslu ustanovení § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích není dán důvod pro určení lhůty k procesnímu úkonu. I z porovnání odůvodnění napadených rozhodnutí s výpisem událostí v řízení pod sp. zn. 21 C 73/2014 pak vyplývá, že v posuzované věci k překročení limitní doby, která by znamenala neúnosnou délku řízení, nedošlo. I když je délka řízení skutečně delší, než by se patřilo s ohledem na předmět sporu, nedosahuje tvrzené pochybení soudu ústavněprávních rozměrů. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

10. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelů na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť zde chybí přímý vztah k jejich posuzované věci.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu