I.ÚS 389/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky UNIDEBT Czech, SE, se sídlem v Praze, Dělnická 213/12, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1557/2016-94 ze dne 29. listopadu 2016, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 373/2015-68 ze dne 16. prosince 2015 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 20 C 86/2015-42 ze dne 24. července 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově a vedlejší účastnice řízení Aleny Šefrnové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před okresním soudem domáhala na vedlejší účastnici zaplacení 250 199 Kč s úrokem z prodlení. Vedlejší účastnice zaručila, že uhradí pohledávku ze spotřebitelského úvěru, pokud tak neučiní úvěrový dlužník. Ten tak neučinil. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná. Ustanovení o smluvních pokutách vytvářela zásadní nerovnováha v právech věřitele a dlužníka a nebyla sjednána individuálně. Smluvní odměna a různé poplatky měly za účel skryté zvýšení ujednání o úrocích, neměly jiné ekonomické opodstatnění, neboť byly účtovány za zcela běžné úkony. Množství a pestrost poplatků tak podle soudu směřovaly k rozmělnění pozornosti úvěrového dlužníka a zvýšení roční procentní sazby nákladů nad rámec přijatelný v běžných úvěrových vztazích. Ujednání o úrocích bylo v rozporu s dobrými mravy, nemohl tak vzniknout ručitelský závazek vedlejší účastnice.

2. Krajský soud se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil. Záměr poskytovatele úvěru označil za evidentně nepoctivý, směřující k neúměrnému zvýšení dluhu. Úvěrová smlouva byla zajištěna nejen řadou smluvních pokut, ale též zástavním právem k bytové jednotce, což bylo nepřiměřené povaze věci. Věřitel věděl, že úvěrový dlužník je riziková osoba, nelze tedy vyloučit, že již od počátku počítal s tím, že dluh nebude splacen a bude uhrazen ze zajištění.

3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatelka v něm nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce oddělitelnosti jednotlivých smluvních ujednání. V posouzení souladu smlouvy s dobrými mravy se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského a okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala ve formalistickém postupu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka řádně vylíčila v čem jsou rozhodnutí okresního a krajského soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Údajně neplatná ustanovení úvěrové smlouvy byla oddělitelná, nemohla způsobit neplatnost smlouvy celé. Dále stěžovatelka uvedla, že okresní soud ve věci užil § 8 občanského zákoníku z roku 2012, což je taktéž v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud však popřel, že by okresní soud něco takového vůbec učinil.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. V nynější věci Ústavní soud žádné pochybení ústavního významu neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky je srozumitelný, logický a věcně přiléhavý.

7. K polemice stěžovatelky s tím, zda krajský soud ve věci užil § 8 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ("Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.") tím, že se ztotožnil se závěry okresního soudu, lze je stručně uvést, že to není pro věc z hlediska ústavně zaručených práv a svobod rozhodné. Zneužití práva nepožívalo ochrany již za účinnosti předchozí právní úpravy [např. nález

sp. zn. IV. ÚS 3402/13

ze dne 4. 6. 2014 (N 115/73 SbNU 793); srov. i § 265 obchodního zákoníku z roku 1991].

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu