IV.ÚS 1059/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Kostelníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní 1724/59, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, č. j. 25 Cdo 2829/2016-170, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 439/2015-141, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 vyhověl rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 9 C 335/2014-101, žalobě o náhradu škody 200 000 Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel (žalobce) byl vlastníkem prodávaných nemovitostí a vedlejší účastník (žalovaný) sousední nemovitosti (statku) určené k živočišné výrobě (chovu dobytka). Vedlejší účastník zájemcům o koupi nemovitostí na jejich dotazy opětovně sděloval, že hodlá chov dobytka obnovit. Zájemci ochotní zaplatit kupní cenu 900 000 Kč proto od jednání odstoupili a předmětné nemovitosti byly nakonec prodány za cenu 700 000 Kč. Nalézací soud uzavřel, že vedlejší účastník odpovídá stěžovateli za škodu ve výši 200 000 Kč, neboť jednal v rozporu s dobrými mravy, sděloval-li zájemcům o koupi nepravdivě svůj záměr obnovit chov dobytka.

Městský soud v Praze změnil rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 439/2015-141, a žalobu zamítl s odůvodněním, že zásadním důvodem, proč někteří zájemci od koupě odstoupili, byla samotná reálná možnost a míra pravděpodobnosti chovu dobytka v nemovitosti bezprostředně sousedící, nikoliv časový údaj o zahájení chovu. Vedlejší účastník podle odvolacího soudu nenaplnil předpoklady odpovědnosti za škodu; naopak naplnil svoji prevenční povinnost.

Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 22. 12. 2016, č. j. 25 Cdo 2829/2016-170, s odůvodněním, že uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Podle dovolacího soudu vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nedospěl k rozdílným skutkovým závěrům a nebylo tak třeba provedené dokazování opakovat či doplňovat.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") spočívající v tom, že odvolací soud porušil zásadu přímosti a ústnosti řízení tím, že nezopakoval dokazování, ačkoliv změnil skutková zjištění oproti soudu nalézacímu podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Dovolacímu soudu dále vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a není nepřípustná; je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud pečlivě přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že žádná ústavně chráněná práva stěžovatele porušena nebyla. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníku řízení přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům; musí mu být "jen" zajištěno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy - v tomto duchu obecné soudy postupovaly.

Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Stěžovatelovo přesvědčení o protiústavním (ne)dokazování a porušení § 213 odst. 2 o. s. ř. je liché, neboť odvolací soud, jak ostatně konstatoval i soud dovolací, nezměnil skutková zjištění, ale pouze odlišně právně kvalifikoval skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně. Výslovně odvolací soud uvedl, že jednání vedlejšího účastníka nelze posoudit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž nebyla naplněna ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a snížením kupní ceny, která představuje žalovanou škodu. Důvodem neuskutečnění prodeje za vyšší cenu byla skutečnost, že je chov v sousedství prodávaných nemovitostí reálně možný, nikoliv informace vedlejšího účastníka o plánovaném chovu dobytka. Vedlejší účastník sdělením svého záměru obnovit chov dobytka splnil svoji prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Obecné soudy své závěry řádně, srozumitelně a jasně odůvodnily, napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná a jsou založena na rozumné úvaze. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu