I.ÚS 1150/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Czech collection service s. r. o., se sídlem v Praze, Primátorská 296/38, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým advokátem se sídlem v Praze, Zlatnická 1582/10, proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 6/2017 ze dne 14. února 2017 a Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 63/2016 ze dne 29. listopadu 2016, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení Antonína Vejsady, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem obvodního soudu byl vedlejší účastník shledán vinným zločinem poškození věřitele a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Poškozenou stěžovatelku soud odkázal s jejím nárokem na civilní řízení, neboť zjišťování jednotlivých složek způsobené škody by neúměrně protáhlo řízení.

2. Městský soud k odvolání vedlejšího účastníka a stěžovatelky rozhodnutí obvodního soudu zrušil a vedlejšího účastníka zprostil obžaloby. Dospěl k závěru, že není dána subjektivní stránka trestného činu, neboť vedlejší účastník nechtěl stěžovatelku jako věřitele poškodit, pouze se snažil uspokojit i další pohledávky. Pohledávka stěžovatelky byla uplatněna v civilním řízení a okolnosti věci neodpovídají běžně se vyskytujícím trestným činům poškozování věřitele. Poškozenou stěžovatelku soud odkázal s jejím nárokem na civilní řízení.

3. Proti rozhodnutí městského i obvodního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že právní řád stěžovatelce nenabízí žádnou ochranu proti protiprávnímu jednání vedlejšího účastníka, možnost uspokojení její pohledávky je omezená s ohledem na probíhající insolvenční řízení. Závěr o absenci úmyslu vedlejšího účastníka neodpovídá provedeným důkazům. Jednání vedlejšího účastníka nevedlo k uspokojení jiných pohledávek, neboť z majetku obchodní společnosti hradil pouze své vlastní dluhy. Okolnosti, které stěžovatele podle soudu vyviňovaly, nebyly způsobeny jeho jednáním, ale v důsledku předběžného opatření vydaného na návrh stěžovatelky. Samotná spornost směnečného závazku pak podle stěžovatelky nemůže mít vliv na posouzení jednání vedlejšího účastníka.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků ochrany práv) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby [nález

sp. zn. I. ÚS 3196/12

ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].

6. Uvedené však nic nemění na tom, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoli výsledku. Povinností spočívající na státu je zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (odst. 18 nálezu

sp. zn. I. ÚS 3196/12

). Úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá žádné ústavně zaručené právo, aby proti jinému byla uplatněna trestněprávní satisfakce [srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 84/99

ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení

sp. zn. II. ÚS 361/96

ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)].

7. Ve věci stěžovatelky byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též projednána před soudem, přičemž v odvolacím řízení byl vedlejší účastník obžaloby zproštěn. Ústavní soud tak stěžovatelce nemůže přisvědčit, že by došlo k nedostatečnému vyšetření sporného jednání. Skutečnost, že soud vedlejšího účastníka obžaloby zprostil, do práv a svobod stěžovatelky jakožto poškozené nezasahuje.

8. Z hlediska eventuálních majetkových práv poškozené pak Ústavní soud připomíná, že se stěžovatelka se může nadále domáhat nároku na náhradu škody samostatně v řízení před civilními soudy. Má tedy nadále k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv. Samotná skutečnost, že možnost uspokojení směnečné pohledávky je omezena z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení na věci nic nemění - stěžovatelka nijak nevylíčila, v čem by se její zásadním způsobem postavení změnilo, pokud by jí náhradu škody přiznal trestní soud.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu