I.ÚS 1232/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Petra Veselého, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 33 Cdo 2325/2016-621 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015 č. j. 29 Co 432/2014-575, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. dubna 2017, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. V řízení o žalobě podané stěžovatelem o zaplacení 161 251,09 Kč s příslušenstvím proti žalované DEVELOP BUILDING s. r. o., Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. prosince 2015 č. j. 29 Co 432/2014-575 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. června 2014 č. j. 16 C 52/2012-434 tak, že se ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (ad III.) mění jen tak, že výše nákladů činí 77 451,54 Kč, jinak se tento výrok potvrzuje. Dále Městský soud v Praze rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 469,20 Kč.

3. K dovolání podanému oběma účastníky řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 8. února 2017 č. j. 33 Cdo 2325/2016-621 dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť účastníci nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že přestože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 č. j. 33 Cdo 2013/2015-557 a soud odvolací byl při svém rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu, ve věci rozhodující soudy postupovaly čistě formalisticky a mechanicky, bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a dospěly k nesprávným závěrům, zejména nedovodily, že vady spočívající v rozdílech mezi faktickým stavem a projektovou dokumentací, které soudem prvního stupně jako vady nebyly kvalifikovány, netvoří ani čtvrtinu stěžovatelem v žalobě uplatněných vad a nedodělků.

5. Stěžovatel má za to, že oba soudy zjevně neposuzovaly předcházející rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech prvoinstančního řízení v širších souvislostech a řídily se při rozhodování jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto soudem prvního stupně. Stěžovatel má za to, že oba soudy se dopustily nerovného přístupu k účastníkům řízení, neboť svým rozhodnutím ignorují skutečnost, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení má být soud vázán smyslem a účelem zákona. Soudy nesplnily svou povinnost respektovat tzv. procesní zavinění a ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení pouze tomu účastníkovi, který jejich vznik zavinil a míru zavinění vzájemně poměřovat. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2005

sp. zn. IV. ÚS 1/04

(N 8/36 SbNU 75), ze dne 7. září 2011

sp. zn. I. ÚS 804/08

(N 152/62 SbNU 333) ze dne 2. května 2002

sp. zn. III. ÚS 455/01

(N 57/26 SbNU 113) a ze dne 9. března 2010

sp. zn. II. ÚS 1994/09

(N 44/56 SbNU 495).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných ústavně zaručených práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

9. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel napadá výrok o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005

sp. zn. I. ÚS 457/05

). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002

sp. zn. IV. ÚS 303/02

(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. února 2003

sp. zn. I. ÚS 30/02

či ze dne 13. října 2005

sp. zn. III. ÚS 255/05

]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

10. Ve světle shora uvedeného je tak možno dovodit, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s důvody, které ve věci rozhodující soudy v napadených rozhodnutích v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas stěžovatele s jejich postupem. Takové námitky však nejsou za dané situace způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí.

11. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn. II. ÚS 329/04

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.

12. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení § 18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jeho věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

13. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu