IV.ÚS 1076/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Studeníka, zastoupeného Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2017 č. j. 12 Co 4/2017-152 a proti výroku pod bodem IV rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 5 C 5/2016-130, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2016 č. j. 5 C 5/2016-138, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení a Ing. Jiřího Studeníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu pro údajné porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 Listiny (práva na soudní ochranu) a čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny (každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení; všichni účastníci jsou si v řízení rovni) a čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).

II. Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud Plzeň-sever ve věci žalobce proti žalovanému Ing. Jiřímu Studeníkovi v řízení o zvýšení vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost přispívat na výživu žalobce zvýšeným výživným v částce 9 000,- Kč počínaje dnem 1. 6. 2015 do 30. 8. 2016 a ve výši 10 000,- Kč počínaje dnem 1. 9. 2016 a dále ve výši 6 000,- Kč pololetně vždy k 30. 6. a 31. 12. příslušného kalendářního roku, a tímto změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 12. 2000 sp. zn. 5 Nc 157/98 ve výroku o výživném, a to počínaje právní mocí tohoto rozsudku (výrok I), dále rozhodl, že dlužné výživné ve výši 78 500,- Kč za období od 1. 6. 2015 do 31. 8. 2016 je žalovaný povinen uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000,- Kč společně s běžným výživným (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zvýšení výživného o 1 000,- Kč od 1. 6. 2015 do 30. 8. 2016 včetně úhrady výživného ve výši 21 000,- Kč splatného k 30. 6. a 31. 12. příslušného kalendářního roku, od 30. 6. 2015 do 30. 6. 2016 a výživného ve výši 15 000,- Kč splatného k 30. 6. a 31. 12. příslušného kalendářního roku od 1. 9. 2016 (výrok III). Žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku IV potvrdil (výrok I), dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud se zabýval odvoláním napadeným výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně s ohledem na délku dokazování a zjišťování poměrů účastníků řízení dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které podle § 150 o. s. ř. výjimečně odůvodňují nepřiznat žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalovaný učinil jen jeden úkon právní služby.

III. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení o zvýšení výživného na zletilé dítě byl procesně úspěšný, přičemž v průběhu řízení bylo prokázáno, že nepožadoval částku výživného nepřiměřeně vysokou. S ohledem na předchozí řízení, kdy o výši výživného k tehdy ještě nezletilému stěžovateli bylo rozhodováno v roce 2000, je zřejmé, že jeho návrh byl důvodný. Spornou zůstala pouze výše částky výživného. Z tohoto důvodu prý bylo možné ve věci aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

Napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele porušila i ustálenou judikaturu Ústavního soudu v otázce nákladů řízení, konkrétně závěry uvedené v nálezech

sp. zn. I. ÚS 257/05

a

IV. ÚS 1/04

, resp.

I. ÚS 92/08

.

IV. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je včasná a byla podána oprávněnou osobu a i v ostatních ohledech splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z obsahu napadených rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, nejsou důvodné a návrh jako celek je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v posuzované věci nedopustily a jejich rozhodnutí nejsou rovněž v rozporu se zmiňovanými nálezy Ústavního soudu.

Obecné soudy rozhodovaly o nákladech řízení za použití liberačního ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které umožňuje soudům zčásti či zcela nepřiznat z důvodů hodných zvláštního zřetele náklady řízení. V čem spatřoval soud prvního stupně tyto důvody, je sice stručně, avšak přesto jednoznačně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu