IV.ÚS 165/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Betlémské nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015 č. j. 4 Tdo 421/2015-42, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014 č. j. 12 To 85/2014-1458 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 73 T 1/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k projednání návrhu, musel prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Ústavní soud předně připomíná, že v minulosti již mnohokrát konstatoval, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť tento prostředek není v dispozici stěžovatele a s podáním podnětu není nutně spojeno zahájení řízení. Ministr spravedlnosti jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn (§ 266 odst. 1 trestního řádu), není povinen podnět akceptovat. Záleží jen na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 507/99

,

I. ÚS 3302/10

,

I. ÚS 451/12

nebo

IV. ÚS 2896/15

). Z tohoto důvodu nelze akceptovat názor stěžovatele, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím počala běžet až dnem, kdy mu bylo doručeno sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.

Poslední prostředek k ochraně práva tak představovalo dovolání proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, o němž rozhodl Nejvyšší soud označeným usnesením ze dne 12. 5. 2015. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že toto usnesení Nejvyššího soudu mu bylo doručeno dne 17. 12. 2015.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 16. 1. 2017, přičemž v mezidobí proběhlo řízení o podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj