III.ÚS 734/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dvectis CZ s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupené Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, sídlem Šilingrovo nám. 257/3, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2017 č. j. 3 Cmo 241/2016-72 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2016 č. j. 2 Nc 1070/2016-33, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti YADO s. r. o., sídlem Pstruhárska 785/5, Handlová, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou ze dne 7. 9. 2016 podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") proti stěžovatelce mimo jiné domáhala nařízení předběžného opatření. Usnesením městského soudu ze dne 12. 9. 2016 č. j. 2 Nc 1070/2016-33 bylo návrhu vedlejší účastnice vyhověno a stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se výroby, nabízení, propagace a prodeje nafukovacích polštářů (ve tvaru specifikovaném ve výroku I. usnesení).

3. Podáním ze dne 14. 9. 2016 stěžovatelka navrhla zrušení předběžného opatření a zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení, konkrétně pro překážku litispendence, a současně podala odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření. V odůvodnění uvedla, že vedlejší účastnice proti ní dne 2. 9. 2016 u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") podala návrh na nařízení předběžného opatření, který se zcela shoduje s návrhem ze dne 7. 9. 2016. K tomu doplnila, že krajský soud usnesením ze dne 5. 9. 2016 č. j. 17 Nc 16/2016-13 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil městskému soudu. Z tohoto důvodu se domnívá, že nelze pokračovat v řízení, které bylo zahájeno později.

4. Městský soud usnesením ze dne 19. 9. 2016 č. j. 2 Nc 1070/2016-48 návrh na zrušení předběžného opatření a zastavení řízení zamítl. V odůvodnění konstatoval, že napadené předběžné opatření může zrušit pouze odvolací soud.

5. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 2. 2017 č. j. 3 Cmo 241/2016-72 bylo usnesení městského soudu potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že překážka litispendence u návrhu podaného ke krajskému soudu by skutečně mohla bránit projednání stejného návrhu podaného později u městského soudu. K tomu však doplnil, že skončí-li některé z vedle sebe vedených řízení, pomine rovněž překážka litispendence. To nastalo i v nyní posuzované věci, neboť vedlejší účastnice dne 19. 9. 2016 vzala návrh na nařízení předběžného opatření podaný ke krajskému soudu zpět. Následně usnesením městského soudu (po pravomocném rozhodnutí o místní nepříslušnosti krajského soudu a postoupení věci městskému soudu) ze dne 12. 12. 2016 č. j. 2 Nc 1103/2016-48 bylo řízení o dříve podaném návrhu zastaveno. Proti tomuto usnesení stěžovatelka sice podala odvolání, ale podle názoru vrchního soudu pouze co do výroku o nákladech řízení, tudíž výrok o zastavení tohoto řízení nabyl právní moci dříve, než rozhodl vrchní soud o odvolání proti usnesení městského soudu o nařízení předběžného opatření ze dne 12. 9. 2016.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nařízením předběžného opatření jí vzniká zásadní majetková újma, neboť výroba a prodej předmětných nafukovacích polštářů představuje její základní podnikatelskou činnost.

7. Z ústavní stížnosti v prvé řadě vyplývá přesvědčení stěžovatelky, že usnesení vrchního i městského soudu jsou nezákonná, resp. že zejména vrchní soud rozhodoval svévolně a účelově. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že řízení před vrchním soudem o odvolání proti usnesení městského soudu ze dne 12. 12. 2016 č. j. 2 Nc 1103/2016-48 nebylo ke dni podání ústavní stížnosti pravomocně skončeno. Domnívá se, že v odvolání proti uvedenému usnesení jasně, srozumitelně a určitě vymezila rozsah podaného odvolání, z čeho má vyplývat, že napadla nejen výrok o nákladech řízení, ale rovněž výrok o zastavení řízení. Domníval-li se vrchní soud, že z podaného odvolání nevyplývají námitky stěžovatelky ve vztahu k výroku o zastavení řízení, měl toto odvolání posoudit jako tzv. blanketní.

8. Stěžovatelka postupu vrchního a městského soudu rovněž vytýká porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. legitimního očekávání, neboť proti ní nařídily předběžné opatření, ač si byly vědomy překážky litispendence. V této souvislosti poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

9. Poslední část ústavní stížnosti se soustřeďuje na porušení práva na soudní ochranu, neboť vrchní soud stěžovatelce neposkytl zákonem stanovenou ochranu a nepředešel neoprávněnému zásahu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn. II. ÚS 81/95

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo porušují-li některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), který zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

13. Ústavní stížnost se soustředil na otázku, zda napadená usnesení městského a vrchního soudu byla vydána přes překážku litispendence, či nikoliv. Této otázce se velmi podrobně věnoval vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání stěžovatelky, který uvedl, že překážka litispendence trvá pouze po dobu, kdy vedle sebe běží řízení o totožné věci s totožnými účastníky. Dojde-li však k pravomocnému skončení některého z těchto řízení, odpadá rovněž překážka litispendence. Těmto závěrům vrchního soudu nelze z hlediska vymezeného postavení Ústavního soudu (sub 12.) nic vytknout. Z ústavního pohledu je dále nutno posoudit, zda vrchní soud řádně zdůvodnil své závěry o odpadnutí překážky litispendence, tedy o pravomocném skončení jiného řízení o totožné věci s totožnými účastníky. I při zkoumání této otázky je z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu zřejmé, že se jí řádně věnoval, když dospěl k závěru, že řízení původně zahájené před krajským soudem bylo pro zpětvzetí návrhu vedlejší účastnicí pravomocně zastaveno (viz str. 6 a 7 odůvodnění usnesení vrchního soudu). Stěžovatelka sice zpochybňuje závěry prezentované v odůvodnění a poukazuje na obsah svého odvolání, z nějž má vyplývat, že usnesení o zastavení řízení dosud nenabylo právní moci, nicméně veškerá argumentace se koncentruje na jiné řízení vedené pod jinou spisovou značkou. Tento závěr nemůže vyvrátit ani tvrzení stěžovatelky, že v obou řízeních rozhoduje totožný soud, který mohl tvrzené vady odvolání odstranit. Je zapotřebí zdůraznit, že v nyní posuzované věci vrchní soud neměl možnost řešit případné vady či jiné nedostatky stěžovatelčina odvolání podaného proti jinému rozhodnutí. Dospěl-li vrchní soud jako soud odvolací k závěru, že v nyní posuzované věci jejímu projednání a rozhodnutí o ní již nebrání překážka litispendence, přičemž své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnil, byť odlišně od stěžovatelčina očekávání, jde o závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

14. Vzhledem k tomu, že postupem městského soudu ani vrchního soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu