I.ÚS 732/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti 1) M. V. a 2) K. V., zastoupeni Mgr. et Mgr. Pavlem Bartošem, advokátem, se sídlem v Berouně, Železná 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2017 č. j. 30 Cdo 4441/2016-241, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. března 2017 a doplněné podáními dne 12. dubna 2017 a 18. dubna 2017, stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2017 č. j. 30 Cdo 4441/2016-241. Podle tvrzení stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na přístup ke spravedlnosti a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení ve věci prvého stěžovatele jako žalobce z důvodu, že posuzované dovolání je zjevně bezúčelné za situace, kdy již uplynula lhůta k podání dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího č. j. 22 Co 213/2016-188, pro jehož podání žádá prvý stěžovatel o ustanovení advokáta (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Podle závěru učiněného dovolacím soudem ustanovení advokáta by nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější výsledek řízení a za této situace by podání (opožděného) dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva.

II. Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovili nesouhlas s napadeným rozhodnutím a navrhují, aby jejich věc byla posouzena v celém komplexu jednání, jichž jsou ze strany justice vystaveni a která byla konkretizována v doplnění jejich ústavní stížnosti, projednávané Ústavním soudem pod

sp. zn. II. ÚS 3955/16

. Podle názoru stěžovatelů nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 2 tak, jak měl, neboť po nabytí právní moci rozhodnutí o neustanovení zástupce k sepisu dovolání soudem, měl vydat výzvu, aby si prvý stěžovatel zvolil zástupce pro dovolací řízení a stanovit mu k tomu lhůtu. Stěžovatelé považují postup obvodního soudu jako projev nepřípustného právního formalismu, pokud podání účastníka řízení, který požádal o ustanovení zástupce k sepsání dovolání, nehodnotil stejně, jako podání účastníka, který sice dovolání podá, ale bez advokátního zastoupení a současně podá žádost o ustanovení zástupce. Stěžovatelé proto namítali, že Nejvyšší soud měl podané dovolání v meritu přezkoumat i z hlediska jeho zákonných náležitostí. Stěžovatelé mají za to, že napadeným rozhodnutím byla poškozena i druhá stěžovatelka, která je dcerou prvého stěžovatele, proto podala tuto ústavní stížnost spolu s prvým stěžovatelem. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016

sp. zn. III. ÚS 2433/15

.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že druhá stěžovatelka nebyla účastnicí předchozího řízení a z ústavní stížnosti nevyplývá, jakým způsobem mohlo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost ve vztahu ke druhé stěžovatelce je podána osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 3. dubna 2017

sp. zn. II. ÚS 3955/16

).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

7. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že zastavil dovolací řízení. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se celou věcí řádně zabýval, vypořádal se s předestřenými žalobními tvrzeními prvého stěžovatele a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel předkládá svoji vlastní představu o tom, jak by měly soudy rozhodovat. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné.

8. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

9. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2433/15

, ve kterém byla řešena povinnost odvolacího soudu věcně přezkoumat a případně pro nezákonnost zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně o (ne)nařízení předběžného opatření, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu ke druhé stěžovatelce podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu