I.ÚS 208/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Filipa Sedláka, zastoupeného JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze, Palackého 740/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3137/2015-346 ze dne 5. listopadu 2015, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice MVDr. Kateřiny Kubové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejší účastnici náhrady škody způsobené úmrtím klisny Lenas Chex Girl. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice postupovala ve všech směrech správně. Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí potvrdil.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. To je nejen v rozporu s výslovným požadavkem zákona, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale též v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatel spatřoval ve formalistickém postupu Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatele obsahovalo řádně vymezený dovolací důvod, neboť bylo jednoznačně uvedeno, v čem spočívá nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud tedy měl ke stěžovateli postupovat vstřícně, aby mu umožnil výkon jeho práv. Dále stěžovatel namítl, že právní posouzení věci ze strany okresního a krajského soudu je nesprávné, neboť ve svém důsledku vede k tomu, že veterinární lékaři nebudou za svá pochybení odpovědní.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a dovoláním stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem byla otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť stěžovatel rozhodnutí okresního a krajského soudu nenapadl. Věcná správnost nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu), neboť dovolání odmítl pro vady.

6. V nálezu

sp. zn. II. ÚS 1966/16

ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v § 237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.

8. Z dovolání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že se splněním předpokladů jeho přípustnosti nijak nezabýval (pouze na § 237 občanského soudního řádu odkázal), neboť se věnoval argumentaci zpochybňující správnost skutkových závěrů a způsob jejich zjištění. Judikaturu Nejvyššího soudu citoval toliko na podporu toho, že odpovědnost lékařky může být posouzena podle § 420 či § 421a občanského zákoníku z roku 1964, nijak ji nepropojil s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v § 237 občanského soudního řádu.

9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.

10. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle § 237) Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem, jak to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu