II.ÚS 2178/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, právně zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, AK se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 9 T 42/2015, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015 č. j. 9 To 431/2015-269 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 č. j. 6 Tdo 1534/2015-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 7. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit na své družce a svědkovi. Za to mu byl uložen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu soud uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Odvolání stěžovatele bylo krajským soudem podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu pokusu těžkého ublížení na zdraví, když z provedeného dokazování nebylo možné dospět k přesvědčivému závěru o naplnění subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Ze skutkových zjištění nikterak nevyplývá, že by se stěžovatel skutečně jednání dopustil a že by jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, popř. že by byl srozuměn s tímto těžším následkem jako možným. Úmysl stěžovatele způsobit těžkou újmu na zdraví z tohoto hlediska zpochybňuje především okolnost, že se stěžovatel předem na žádný útok nepřipravoval, jednal nepromyšleně a ani stěžovatel, ani poškozená si nepamatují, jak přesně bylo zranění způsobeno.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací neshledal námitky stěžovatele jako opodstatněné a v odůvodnění napadeného usnesení se řádně vypořádal s argumentací stěžovatele, opakující se v ústavní stížnosti a zpochybňující závěry soudů ohledně subjektivní stránky spáchaného trestného činu. Velmi podrobným způsobem vyložil zejména v bodech 36 až 51 napadeného usnesení, z jakých důvodů nemůže přisvědčit těmto námitkám, přičemž se opíral zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a vycházel i ze situace, kdy stěžovatel po útoku na poškozenou v telefonu použil verbální výhružky vůči svědkovi. Z těchto výhrůžek, jež se týkaly fyzické likvidace svědka slovy "... a teď jdu podříznout ještě Tebe", dovolací soud v kontextu dalších důkazů dovodil, že stěžovatel si byl vědom, jakou silou na poškozenou zaútočil, a proto si musel být vědom i možných následků svého jednání.

9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu